Jak jsme bojovali s únavou i predátory... 

Nádherný přechod Korsiky po legendární GR 20

 

Sedíme v mělkém sluncem prohřátém moři daleko od břehu a popíjíme z lahve místní víno. Totální pohodička, klídek, relax. V následujících dvou týdnech si tyhle pocity musíme odepřít. Na tenhle ostrov jsme se nepřijeli flákat.  Rozhodli jsme se přejít Korsiku od severu k jihu po Grande Randonée 20.  Legendární evropský trek má pověst jednoho z nejtěžších. A nejkrásnějších.

Nevím, jestli je GR 20 fakt nejtěžší evropský dálkový trek, každopádně je před námi přes 180 kilometrů s převýšením 10.000 metrů během plánovaných 15 dnů. To zní minimálně jako výzva. Od moře k vrcholkům, které teď v dálce pozorujeme, od bodu nula k nejvyššímu vrcholku Monte Cinto, který je teď víc než 2700 metrů nad námi. Přes hřebeny a sedla zpátky do údolí, znovu nahoru, znovu dolu… 

Ne, zmínky o nejtěžším treku Evropy nejsou výmysly, které mají odradit zelenáče a romantické seniory bez kondice. Může to klidně být pravda. Už druhý den si říkám, že přechod Kosiky po GR 20 je dost pravděpodobně nejtěžší trek na světě.

 

Na Korsiku jsme dorazili autem, zhruba 10 hodin do italského Livorna, pak 4 hoďky trajektem do Bastie. Nocujeme v kempu u toho mělkého moře v městečku Saint-Florent a druhý den přejíždíme do Calvi, kde se na 15 dnů loučíme s Milanovou dacii. Je vedro na padnutí, takže s radostí v jejím kufru necháváme ponča proti dešti i mikiny z fleece, mikrofleece, merina a dalších zahřívacích materiálů. Jedna bunda do větru a deště, jedna teplejší na večery, jinak trika, kraťasy a připínací nohavice. To bude stačit. Kluci se mi vysmějí za termosku, která mi čouhá z batohu, takže podléhám a i tu nechávám v autě. Ne, na teplý čaj to na Korsice nevypadá. Je půlka června, na slunci kolem 40 stupňů. 

 

Na samotný start GR 20 do vesnice Calenzana přejíždíme pár kilometrů taxíkem. Dáváme si pivo za 4 eura v poslední hospůdce a nasazujeme dvacetikilové batohy, které nás budou mučit celou následující cestu. Chceme aspoň občas spát na divoko (i když se to tu oficiálně nesmí, ale tak nějak prý toleruje), nechceme se honit tak, abychom za každou cenu stíhali doporučený itinerář etap, které vedou od jedné horské chaty k druhé, nechceme nutně spát u chat na předepsaných pláccích s ostatními turisty. Ta trocha svobody obnáší dost větší zátěž na zádech, neseme si stan i jídlo na celou dobu. 

“Tak takhle budeme vypadat na konci…” 

 

Vyrážíme v podvečer, takže úvodní stoupání si “užijeme” jen pár hodin. Přesto je to nástup jak se patří, po hodince jsem totálně propocený, udýchaný. Poprvé začínám pochybovat, jestli moje zanedbávaná fyzička na GR 20 stačí. To brzy… Po třech hodinách si naštěstí hledáme nocleh, ulovíme ideální místečko na terásce vyskládané z kamenů kousek nad cestou. Skoro se smráká, když od severu z hor přicházejí dva dědoušci s batohy. No přicházejí...spíš klopýtají, pomalým tempem zvažují každý krok přes každý kamen. Jeden z nich bojuje s pádem pokaždé, jakmile musí zvednout nohu o trochu výš. Mají před sebou už jen kousek, i tak se bojíme, jestli dojdou. “Tak takhle budeme vypadat na konci…,” prohodím.

Smějeme se. Zatím se smějeme. Ještě párkrát si na ty dva borce vzpomeneme. Stan nestavíme, volíme širák a před usnutím sledujeme nádherný program - hvězdy nad mořem, které je pořád dole vidět, i nad vrcholky, které se výrazně přiblížily.  

...............................

Dalším cílem je Refuge d’Ortu di u Piobbu, u které většinou konči první etapa.  Z Calenzany (270 m n.m.) až na chatu (1520 m n.m.) slušné převýšení, které jsme si tím včerejším podvečerním tréninkem o dost zmírnili. Původně chceme dojít kus za chatu a znovu hledat divoký nocleh. Během výstupu Milan poprvé použije slovo "výšvižíček” (jakože malý výšvih).  Od té chvíle zazní ještě mnohokrát, eufemismus, pod který schováváme ty desítky a stovky sprostých slov, kterými místní krpály častujeme. Ještě výšvižíček, a jsme tam… Dneska jenom pár výšvižíčků…Výšvižíček. Většinou má aspoň 300 výškových metrů, krpál, jak sviňa. 

Nahoru se doškrábeme totálně žízniví (vodu už tu nikdy nesmíme podcenit a nabírat všude, kde se dá) a vyčerpaní. Takže se ani nedohadujeme a zůstáváme mezi ostatními na bivakovacím plácku, který patří k chatě. Znovu rozbalujeme jen spacáky. Slunce večer září krásným žlutým světlem, fotím. Užívám si toho pocitu vyčerpání, nadšení, krásy. Skvělý mix.


 

Don’t Hurry, Be Happy

Ráno slyšíme ťukání turistických hůlek na kamenité cestě kousek za našimi hlavami dlouho před tím než nad obzorem vyleze Slunce. Nenecháváme se rozhodit. A nenecháváme se rozhodit, ani když ťukání ustane a Slunce vyleze. Opravdu se probouzíme až před devátou. V celém kempu už nikdo není, všichni jsou na cestě. Ani jeden z nás není zrovna skřivan, víme to o sobě, přesto jsme se na budík vykašlali. Tohle už je moc, ode dneška budeme nařizovat aspoň dva! Na druhou stranu jsme krásně vyspaní. Nepanikaříme, děláme kávu a na cestu vyrážíme pěkně “na Pražáky” až před desátou. 

Máme před sebou stoupání nad 2000 metrů a potom ostře dolu až do 1270 m n.m. No výšvižíček. Stehna začínají bolet, záda si zvykají na bágl. Cesta v severní části treku vůbec cestu nepřipomíná. A to ničím. Je to vlastně shluk kamenů, někdy hustší, někdy řidší, často nutící ke šplhu. No dovolená…

Tam někde poprvé potkáváme Iris. Sedí na skále, usmívá se, zdraví. Přestože jsme vyrazili pozdě, doháníme jí, ona se totiž nikam nežene. Pro GR 20 si zvolila heslo Don’t Hurry, Be Happy. To je nám (mně určitě) blízké a tahle Němka z Düsseldorfu má okamžitě naše sympatie. Na trek vyrazila sama, s těžkým batohem na zádech to nemá snadné, ale nikdy se nepřestává usmívat. S každým prohodí pár vět. Vždycky je v pohodě a ujišťuje nás, že jí nic nechybí. Je prostě fajn.

Večer přijdeme (já osobně jak jinak než totálně vyčerpaný) k Refuge de Carrozzu, ale nechce se nám zase spát “na hromadě”. Zkoušíme sejít kousek za chatu k říčce a objevíme super plácek. Tedy Honza ho objeví. Málokdy se spokojí s prvním příhodným místem, většinou ještě hledá další, co kdyby bylo lepší. Když vám docházejí síly a vaše jediné přání je konečně sundat batoh a natáhnout nohy,  je tahle jeho vlastnost k nedocenění. Každopádně dneska mu to odpouštím - našel. Spát budeme jako králové na ploché skále, hned nad průzračnou tůní, která nám poslouží i jako bazének a vana v jednom. Jen je třeba se nejdřív protáhnout po úzké skále nad tůní… Samozřejmě mi sjíždí noha na jehličí a i s batohem se  po zadku neomylně kloužu směrem k vodě. Před třímetrovým pádem a předčasnou nedobrovolnou koupelí mě zachraňuje miniaturní jalovec, za který se zachytím. Děkuji bonsai, nevšímám si hurónského smíchu mých bezcitných parťáků a odkládám batoh i oblečení, abych si studenou koupel užil tentokrát už dobrovolně. Jen si po té nehůdce radši přeperu i trenky…

Tam naproti je Monte Cinto

 

Na profilu trasy se nic nemění ani další den. Lepíme první puchýře a vyrážíme. Nejdřív šplh nahoru, zase nad 2000 metrů, sedlo a pak dolů. Prodíráme se skalami, občas tu na pomoc visí řetězy. Sílu na nejprudší stoupání pod vrchol Muvrella nabíráme koupelí v jezírku. Na sedle si tradičně dáváme další pauzu a valíme oči dolů.

Pod námi je vidět dnešní konečná - Refuge d’Asco Stagnu, tam musíme sešupe 600 výškových metrů. Víc nás ale poutá protější hřeben s nejvyšším bodem ostrova - tam někde je Monte Cinto. Milan vynechává svůj “výšvižíček” a rovnou ten zítřejší výstup hodnotí upřímným výrazem ze slovníku, který léta tříbil v severočeských dolech. Během nekonečného sestupu do Asca se k němu z gusta přidávám, zjišťuju, že můj lingvistický výcvik z olomoucké alma mater se od toho jeho vůbec v ničem neliší. Haut-Asco je malé zimní středisko s poměrně velkou chatou, kde nakupujeme trochu lepší snídani a hlavně si dopřáváme pivko. Večer samozřejmě řídíme budíky. Vzhledem k tomu,  co nás čeká,  zkoušíme 5:30 a, světe div se,  v 6:00 lezeme ze stanu. 

...............................

Cesta nás znovu vede skalami, často je vidět jen typická bílo-červená značka, která nás po GR 20 celou dobu provází, jakoby náhodně načmáraná na skalách. Snažíme se značek držet a mířit přes skály od jedné k druhé. Oceňuji, že moje stehna si zvykla na každodenní vyčerpávající námahu, nebolí a začínají spolupracovat. To se bude hodit. Stoupání je drsné, dlouhé. Ale Korsika tu naplno rozehrává své vysokohorské kouzlo. Všude kolem ostré hřebeny, špičaté vrcholky, od kterých stékají potoky a potůčky. Šedé skály, zelená, modrá, nahoře místy sněhově bílá. Syté barvy hor. Vydřené pocity radosti. 

Když jsme konečně v sedle (2.650 m n.m.) Milan s Honzou, se (samozřejmě) vydávají na odbočku k vrcholu Monte Cinto (2706 m n.m.), podle odhadu je to tak na hodinu škrábání navíc, což si odpouštím a milerád čekám v sedle, až se horolezci vyřádí…

Etapa podle rozpisu končí sestupem k Refuge de Tighjettu (1683 m n.m.), náš cíl je ale blíž. Projdeme po kamenité stěně nad jezerem Lac du Cinto a kousek pod sedlem Crucetta najdeme parádní plácek, kde rádi zůstáváme. Honza klasicky hledá v okolí ještě lepší místo, tentokrát ale marně, takže se brzy vrací na společnou večeři z dalších pytlíků chutného travellunche. Jsme v nejvyšších partiích našeho treku, užíváme si pohledy na ostré vrcholky a Slunce, které zapadá mezi nimi a mraky. Jenom my, hory a to nebe.

...............................

Hvězdy a noční mimozemšťani 

 

Sestup je ještě dlouhý, ráno míjíme chatu Tighjettu a padáme dál do údolí, abychom mohli na konci etapy zase pořádně stoupat. Slézáme na vrstevnici 1350, cestou k cíli - Refuge de Ciottulu di i Mori - musíme znovu do dvou tisíc. Je to krásná etapa, jdeme si svoji pohodu, užíváme si trasu, nikam nepospícháme. A stejně jako v předchozích dnech zase potkáváme Iris. Už si pamatuje naše jména, pozdravíme se, zhodnotíme kvalitu značení i náročnost dnešního úseku a zas ji necháváme na chvostu. Taky si užívá, všechny zdraví, zas se usmívá, holka jedna. No holka, bude ji slušně přes 40,  postava víc než vysportovaná, ale žádná krasavice to tedy není. I když po týdnu na cestě…

Chata stojí na krásném místě, ve stráni nad údolím s úžasným výhledem. Krajina tu trochu připomíná Nízké Tatry. Stan nestavíme, je teplo, takže širák. V noci zkouším fotit hvězdy. Je něco po jedné, když se na obzoru objeví ostré světlo. Nejdřív jedno. Dvě, tři… Mimozemšťani? Jo, skoro. Po cestě se blíží parta asi 10 nočních běžců. S čelovkami, jen lehkými botami, hůlkami a batůžky maximálně na svačinu a pití.                                       Honí čas, takže asi ani nespí. Běh na lehko je tu populární. Občas takové potkáváme i přes den. Ale skákat po těch skalách v noci? To už je fakt šílenství. No každopádně to jde. Dokonce existuje nespočet svědectví, že se dá Korsika po GR 20 přeběhnout za 4 dny (a noci), rekordní čas je dokonce 31 hodin. To se jim to běhá bez zátěže… Stejně si nedovedu představit, že bych trasu, kterou tak tak dáme za 15 dní, zvládl za  necelé dva. No nic, radši lezu zpátky do spacáku a nechávám ty blázny, ať si běží.

...............................

Další etapa je v rozpisu, který jsme si vytiskli před odjezdem, plánovaná na osm hodin. Vzhledem k tomu, že naše časy jsou tak o hodinu dvě delší a nemáme ambice po Korsice běhat, trasu zkrátíme a budeme zase jednou nocovat někde na divoko. V mapě si vyhlížíme velké jezero Lac de Nino a vydáváme se mu naproti. Sestupujeme tentokrát docela pozvolna, nejdřív zeleným “tatranským” údolím, pak podél potoka s  vodopády a kaskádou jezírek Cascade de Radule. Před siestou chceme dojít ke Castel de Vergio, kde je kromě hotelu a kempu i obchůdek s potravinami, kde hodláme trochu oživit naše zásoby a pojíst něco neinstantního. Musíme trochu máknout, ale nakonec to stíháme deset minut před zavíračkou. Ten fofr stál za to (co na tom, že chlápek z krámu pak zavře jen na necelou půlhodinku a pak znovu otevírá), nakupujeme pití a jídlo a na terásce si děláme rozkroj. Je strašné vedro, Milan naměří na slunci 50 stupňů. Kryjeme se pod slunečníky,  ale jak se brzy ukáže, asi málo. Trávíme tu dvě hodiny, protože se nám dál v tom vedru prostě nechce. Nakonec vyrážíme, naštěstí nás brzy schová lesík tvořený hlavně z buků roztodivných tvarů a mohutných borovic. Na závěr horké etapy znovu prudce stoupáme, i když už ne po skalách a kamení. Tady je cesta dokonce i vidět. Krajina pro změnu připomíná Kanadu - kopce pokryté hustými jehličnatými lesy všude, kam jenom se dá dohlédnout. Tradičně se zdravíme s Iris a dostáváme se až k Lac de Nino a Korsika se zase mění. Stačil jeden výšvižíček a jsme uprostřed zelených pastvin sevřených skalami. V zelené louce si hoví velké modré jezero. Koupu se, kluci se “sprchují” u studánky, fotím. 

 

“Takže já nemám boty. Já fakt nemám boty…”

 

Slunce rychle klesá. Stan zase nestavíme,  jen rozbalujeme spacáky na plácku nad cestou, který z jedné strany kryje křoví. Ideální. Tedy jen na chvíli. Do té doby, než se setmí a před námi se mihnou dvě svítící oči. Kojot? Vlk? Příšera? Liška! Zaháníme ji, ale ona nás obíhá a z křoví si hbitě proleze pro zbytek Honzovy paštiky z českého zlatého dědictví. Olizuje se, kouká, stojí asi metr od nás. Pálíme na ní ostrým světlem ze všech našich čelovek, snažímese ji zase zahnat, ale ona jen o kousek uskočí. Zřejmě vyhlíží, čím z našich zásob by se dorazila. Nakonec v naprosté pohodě odchází do křoví. A nám začíná panika. Ani jeden z nás není zrovna neohrožený hrdina, divá zvěř v těsné blízkosti nás poněkud rozhodí.

Stavíme zátarasy z trekových hůlek, mého stativu a batohů. Ozbrojujeme se klacky akamením. Ukrýváme vše, co by mohlo šelmu lákat. A hádáme se, kdo bude spát uprostřed. Liška ještě párkrát projde kolem, zašustí v křovisku, ale blíž už nejde. To nás trochu uklidní, takže nakonec usínáme. Uprostřed noci mě ale budí šramot. Samozřejmě zas ta liška. Svítím na ní a zahlédnu, jak cosi táhne do křoviska. Vyhlašuju všeobecnou mobilizaci. ”Takže já nemám botu. Já fakt nemám botu," zoufale se rozhlíží Milan. Vybíhám za liškou, naštěstí má s těžkou pohorkou co dělat, takže ji nakonec nechává za sebou a zdrhá. Zjišťuju, že už si ke křoví vytáhla i moje trenky a Milanovo triko. Škodná. Všechno ještě důkladněji zajišťujeme a znovu se nám povede usnout. Ráno sčítáme škody, mrcha se snažila ukrást ještě jednu z našich hůlek, ale ta se jí zasekla o kameny, takže ani tohle jí nevyšlo. Pak už jsme ji evidentně přestali bavit. S pocitem vítězství nad predátorem (který byl dle našeho odborného posudku navíc posedlý ďáblem nebo aspoň vzteklinou) opouštíme bivak a kolem jezera se vydáváme na další cestu. Tuhle příhodu asi budeme těžko někomu vyprávět, nikdo by nám neuvěřil…

...............................

Klukům je špatně. Přečetl jsem celé Rychlé šípy, kapesní příručku pro zálesáky a viděl seriál Pohotovost i pár dílů dr. House, takže jim s jistotou profesionála diagnostikuju úpal. Včerejší vedro je přemohlo. Předepisuju povinné pokrývky hlavy a časté pití. Sotva jdou, ale chtějí pokračovat, aspoň jim dneska stačím. Máme před sebou další dost náročný výstup. Nejdřív se ale musíme nadobro rozloučit s Iris. Potkáváme ji pár kilometrů za jezerem, volá na nás z terasy malé chajdy Bergerie de Vaccaghia. Minulou noc tu spala a teď si celá rozesmátá vykládá s osazenstvem chaty a místními honáky koní. Jeden z nich nás prosí, ať si ji vezmeme s sebou. Marně. Chce se ještě projet na koni. Loučí se s námi, teď už nás asi nedohoní.

Kus jdeme relativně po rovině (jaká to paráda), brzy ale zase musíme stoupat. Kluci v tom stavu dost trpí, nemají chuť na jídlo, takže svůj oběd sním rychle a stranou tak, aby ho neviděli. Polední pauzu prospí. Já se koupu v jezírku. Docela si to užívám. Stoupání je zase tvrdé, ale je krásně a hory prostě neomrzí. Nádherným skalním žlabem se prošplháme až na hřeben do 2200 m n.m. Kus jdeme po hřebeni, chvíli pod ním zprava, pak zase zleva. Náročný úsek. Ale nádhera. Vidět je na všechny strany, vrcholky Korsiky na dosah ruky. Pod námi to všechno k dokonalosti dotahují dvě plesa - Lac de Capitello a Lac de Melo. Když údolí s jezery obejdeme, pokračujeme už jen kousek pod hřeben, dost tu fouká, ale najdeme místo v závětří a rozbíjíme tábor nad třetím jezírkem Lac de Rinoso s parádním výhledem na masiv s vrcholy Capitello, Capu a i Sorbi a Lombarduccio. Parťákům je trochu líp takže i oni si můžou užít asi nejkrásnější západ, který na Korsice uvidíme. 

...............................

Míň do výšky, víc do dálky…

 

Pomalu se blížíme k půlce putování. I krajina se mění, opouštíme oblast nejvyšších horských štítů. Vracíme se ze skal na kamení, které zase občas kryjí lesy. Výšvižíčky tu rozhodně nechybí, pořád nás cesta vede nahoru a dolu, ale výstupy už nejsou tak strmé a dlouhé zároveň. Buď jsou jen strmé, nebo jen dlouhé. V kombinaci s projevující se únavou to znamená, že si nijak neulevíme. Na druhou stranu dokážeme urazit delší vzdálenosti. V prvních dnech jsme měli průměr 7-8 kilometrů za den, tímhle tempem bychom Korsiku přecházeli asi měsíc. Teď nás už ale reliéf pustí i na 15 nebo 20 kiláků denně. 

Další nocleh nás čeká tentokrát u chaty Refuge de l’Onda, takže můžeme přeprat a otestovat teplotu místní vody. Sprcha je u každé chaty, ale žádné lázně se rozhodně nekonají. Voda je svedená rovnou z pramenů a někdy je těžké do ní vůbec vlézt.  U l’Onda se  mění i počasí. Zatahuje se, radši stavíme stan. Nakonec i sprchne. 

...............................

 

Následující etapa má cíl, na který se dost těšíme - městečko Vizzavona s nádražím, kde řada trekařů začíná nebo končí, protože nejsou tak máklí, aby šli celou GR 20 najednou. Nás žádné půlení nezajímá,  těšíme se hlavně proto,  že ve Vizzavoně je hospoda. Cestou se musíme ještě vyšvihnout znovu nad 2000 m n.m. k Pointe Muratello, přesněji z necelých 1400 na 2100 m n.m. Chvíli nahoře a pak zase dolů až do 950 m n.m., ve kterých leží Vizzavona. Příklad sice docela pozvolného, ale dlouhého stoupání a klesání. Pár kilometrů nad městečkem se cesta schová pod stromy a kopíruje říčku L’Agnone. Je pod mrakem, ale s Honzou neodoláme koupeli v krásných kaskádách des Anglais s nespočtem hlubokých tůní s průzračnou a docela i vyhřátou vodou. Pak cesta chvíli připomíná skutečnou cestu, je široká, bez kamení. To si dost užíváme, dokonce nám připadá, jako bychom se procházeli zámeckým parkem. Ve Vizzavoně stavíme stan v kempu nad nádražím a šup na pivo. Hospody jsou tu dokonce dvě, v jedné dáváme výbornou korsickou pizzu (se sýrem a salámkem z místní produkce), v druhé to zapíjíme místním kaštanovým pivem Pietra. 

...............................

Zase se suneme nahoru, nastoupat musíme přes 700 výškových metrů, ale jde se většinou lesem a celkem v pohodičce. Vzpomínáme na pizzu, na vrcholky hor, na Iris i na blízké, které jsme nechali doma. Na krátko se zatáhne a drobně prší. Na chvíli si užijeme korsickou duhu. Po necelých sedmi hodinách dorážíme na chatu Bergeries de Capannelle. V zimě se tu lyžuje, vede sem silnice, takže chata je docela velká a dobře zásobená. Rozežraní včerejší pizzou dostáváme chuť na párky, takže kupujeme dvě konzervy párků s fazolí. Pak nás zaujmou lahve nad barem. Nu což. Ochutnáváme několik korsických špiritusů. Venku prší, není kam spěchat. V dobré náladě pak jdeme ke stanu vařit párečky, které zapíjíme pivkem. Pohoda. Skoro jak v tom moři na začátku… V noci znovu prší, docela silně fičí a přežene se bouřka.

Sušíme batohy a vzpomínáme na mikiny

 

Ráno sušíme batohy, které nám v předsíňce trochu namokly a smiřujeme se s tím, že počasí se definitivně změnilo. Slunce ještě občas vykoukne, ale dost fouká a občas přijdou dešťové mraky. Etapa je docela pohodová, dlouho se pohybujeme mezi 1600 a 1500 m n.m., procházíme přes kvetoucí louky, pak klesáme na 1350. V lese natrefíme na pár divokých prasat, která tu ale nejsou vůbec divoká. I podobou spíš připomínají prase domácí, jen jsou tmavší, větší a o dost chlupatější. V klidu boří rypáky do hlíny kolem cesty a nás si nevšímají.  Na sedle Col de Verde si dáváme delší pauzu, kupujeme chipsy a kolu. Doplníme vodu, ještě si budeme muset trochu máknout, k cílové Refuge de Prati se nám to zase docela zvedá. Nad 1800 m .n.m. Takže výšvižíček… De Prati je krásná chata, obyčejná, kamenná se zelenou střechou, která zapadá do okolí. Znovu jsme na vrcholcích, skalky tu čouhají z travnatého koberce. A máme další nádherný výhled - přiblížili jsme se východnímu pobřeží, takže přes mraky vidíme moře pod námi. Začíná hodně foukat, ženou se další mračna. Dneska v noci bude zima. Místo sprchy tu mají v budce jen hadici, studená voda trhá rekordy, přesto to dáme. Myslíme na mikiny, které jsme nechali dole v autě. Radši lezeme do stanu a pěkně do spacáků.

...............................

Pořád se nám daří docela brzo vstávat! Honza miluje zamačkávání budíku, a vstávání vždycky oddaluje o dalších deset minut (a pak o dalších deset a dalších…Mám podezření, že by to takhle vydržel dělat několik hodin), ale máme to pojištěné, budíky řídíme radši dva a většinou se stihneme mezi šestou a sedmou vyhrabat. Což znamená, že po snídani, turecké kávě a balení jsme většinou před po osmé statečně na cestě. Díky brzkému budíčku si u Refuge de Prati můžeme užít krásný východ Slunce nad mořem. Dneska to zkusíme trochu natáhnout, rádi bychom došli až za Refuge d’Usciolu, kde se většinou nocuje. Trochu nás totiž děsí zítřejší etapa, která je rozepsaná na osm hodin. Čím víc dáme dneska, tím méně nám zbyde na zítra.   

Cesta nás vede na předposlední dvoutisícový vrchol naší trasy Punta Capella a pak částečně po hřebeni, který není nijak ostrý. Je fakt hnusně. Po tom krásném ránu se zatáhlo a my se postupně dostáváme rovnou do mraků, občas drobně ale nepříjemně prší a hlavně dost fouká. Dneska jdeme dokonce v bundách! Postupně klesáme a pak zase stoupáme mezi skalami. Když se mraky občas roztrhnou, vidíme krajinu, která je pořád podobná Nízkým Tatrám nebo Roháčům. Nakonec klesáme k Refuge d’Usciolu, kde je v závětří na chvíli teplo. Sušíme trika a bundy, jen nevíme, jestli nejdřív propocený vnitřek, nebo deštěm zmáčený vnějšek...

Zase se zatahuje, ale plán nechceme měnit. Jdeme dál. Krátkým výšvižíčkem nad chatu a pak zase po hřebeni. Tentokrát je to o poznání ostřejší, mezi skalkami, přímo v mracích. Vidět je tak na pět metrů a studený vichr s námi dost lomcuje. Když přelézáte hřeben sem tam, není to zrovna příjemné. Hoši si dokonce vzpomínají na to, že jsem s sebou vzal termosku na teplý čaj. Teď by se hodila, kdyby neležela u moře v autě. Pár lidí, které potkáváme v protisměru, má krizičku. Soustrastně pokyvujeme mladému Francouzi, který své brečící děvče přemlouvá k další chůzi. Překonáváme hřebínek a zase padáme dolů. Dostáváme se do podivného lesa zkroucených buků, kterým mlha dodává strašidelnou atmosféru. Stan stavíme v blízkosti kamenného domku, který tu objevíme. Chajda je v rekonstrukci a majitel není doma. Snad. Padne pár vtipů o masových vrazích, ale nikoho to tentokrát nerozhodí. Rychle se převlékáme do suchého a šup do stanu, než přijde další sprška. Předpověď tvrdí, že se mraky večer roztrhají, ale nic takového se neděje. 

Kvetoucí loukou k poslední dvoutisícovce

 

Ráno je počasí lepší. Teplo se tomu říkat nedá, ale Slunce aspoň občas vykoukne. Podle mapy jsme si včera tím hřebínkem dost pomohli, takže nás dnes nečeká nijak mimořádně dlouhá etapa, spíš klasika, tzn. 6 až 8 hodin. Chvíli klesáme lesem a dole volíme menší zkratku kolem Bergeries de Bassetta. Zkratka je krásná, vede nás po travnatých pláccích kolem potoka až k občerstvovně Refuge de Matalza. Tam svačíme, dobíjíme telefony a chvíli odpočíváme. Dělá se hezky! Máme před sebou poslední opravdový výšvižiček, poslední dvoutisícovku. Z nějakých 1400 m n.m. nahoru k Monte Incudine. Nejvyšší vrchol jižní Korsiky má 2134 m n.m.. Stoupá se ale příjemně, všude zelené louky, kvetou kytky, cesta poměrně slušná. Tak nějak by mohla vypadat ukrajinská Černohora (ale těžko říct, tam jsem ještě nebyl…). Nahoře se projevuje únava, takže nasadím šnečí tempo. Naštěstí nikam nespěcháme a Incudine je blízko. Vychutnávám si tuhle krásnou etapu. V sedle sedíme na skále a zase jednou pozorujeme moře. Za chvíli jsme u něj! Vypouštím kluky na nedaleký vrchol a sám se pomalu vydávám na druhou stranu téhle hory. Tady to vypadá o dost hůř. Prudký sestup, skály, seskakování po kamenech, občas se mi podvrtnou nohy. Monte Incudine je tu drsnější a majestátnější. Nezávidím borcům, kteří se na GR 20 vydávají z jihu, mají za sebou teprve dva dny a teď zdola od chaty a stanů pozorují, co je zítra čeká. No děcka, tohle bude jen rozcvička, počkejte na severu. Je mi do zpěvu. Já se totiž blížím k cíli…

...............................

Od Refuge d’Asinao se vydáváme na předposlední etapu. Postupně klesneme

až pod 1000 m n.m., cílová chata je v 1055 m n.m., ani mapa nenaznačuje nějaké extrémní výkyvy, tohle bude pohůdka… Joo prdlajs! Asi se definitivně projevuje únava z dlouhých pochodů, navíc můj mozek už s žádnými kopci nepočítá, ten si už promítá výhradně obrazy pláže, piva, jídla a žen. Takže jsem nepřipraven. A zaskočen. Výšvižíčky tu jsou. A budou. Až do konce! Jsou krátké, o to prudší. Objeví se zničeho nic. Každých 100 výškových metrů teď bolí. A musím přiznat, že už mě i dost vytáčí. Nadávám, ale peru se. Občas do toho sprchne.

Mezizastávku máme v průsmyku de Bavella. Vede tam silnice a je to turistické centrum s vyhlídkami  na hory, restauracemi, prodejnami suvenýrů… Těším se, že si ve Village de Bavella dáme oběd. Ale než se tam vyškrábu, málem vypustím duši. Tohle v mapě rozhodně není! melduju, když se už skoro hodinu šplhám strašným krpálem a Bavella se nijak výrazně nepřibližuje. Cesta vede pod skalním městem Aiguilles de Bavella. Zpětně musím uznat, že skalní věže jsou opravdu nádherné. Ostré (aiguilles znamená jehly), zabarvené do červena, mezi nimi mraky, strmé vysoké stěny, na kterých trénuje několik lezců. Nic z toho mě ale v tu chvíli nezajímá. Nefotím. Legendární “géerdvacítka” mi zrovna leze i ušima…

 

“Nejste vy ti tři Češi, co se znají s Iris?” 

 

Nakonec se na sedlo vydrápeme a jdeme rovnou na oběd. I ten se ale zvrhne. Vidíme všude kolem sebe maso, hranolky, kečupy, majonézy, palačinky a šlehačku, takže neodoláme a objednáváme menu o čtyřech chodech pro každého. Už po předkrmu víme, že neděláme dobře, přesto sežereme všechno i s dezertem. Do posledního drobku. Okamžitě je nám zle. Mizíme na vzduch, kde skoro hodinu přešlapujeme, než si jídlo aspoň trochu sedne v našich vyhladovělých žaludcích. Ještě toho máme dost před sebou, takže musíme dál.

Zdoláváme další nečekané výšvižíčky a na jednom z nich se znovu setkáváme s Iris! Aspoň zprostředkovaně. Potkáváme staršího Angličana, chvíli s ním klábosíme. Když zjistí, že jsme z Česka, okamžitě vypálí: “Nejste vy ti tři Češi, co se znají s Iris?” Jasně, že jsme! Iris se na chvíli stala možná nejznámější postavou GR 20 a evidentně nejen pro nás. I tenhle Angličan s ní zažil pár veselých setkání. A ona se mu o nás zmínila…jistě nás popisovala jako nadmíru sympatické, drsné a inteligentní chlapíky.

K večeru dorážíme na poslední bivakovací plácek naší výpravy k Refuge de Paliri. Krásné místo v lese na skalním ostrohu. Nad námi skály, pod námi skály, v dálce moře trochu skryté pod nízkými mraky. Vyhlídka směřuje k východu, takže si plánuju poslední brzké ranní vstávání.

...............................

Ráno jsem na vyhlídce připraven i se stativem ještě před východem Slunce. Čekání se vyplatí, východ je parádní, trochu kýč, ale jsem spokojený. Zapomínám na protrápený včerejšek a s GR 20 se loučím v dobrém. Naposledy balíme stan a pobaveně sledujeme sousední partičku, která je teprve na startu. Tři holky nacpané i s velkými batohy ve stanu určeném maximálně pro dva. Zvenku se zdá nemožné, že se tam mohly naskládat byť na pár minut, oni tam přitom takhle spaly celou noc. Jejich první noc na GR 20. Celou trasu takhle nedají. My jsme přece zkušení borci, my už toho na Korsice zažili, my o tom něco musíme vědět. Se smíchem opouštíme Refuge de Paliri a mažeme dolu do vesnice Conca. Tam to všechno končí… Sestup je to dlouhý, nekonečný, dva výšvižíčky nás potrápí, ale dobrou náladu si už vzít nenecháme. Ve tři odpoledne se fotíme v cíli, u cedule, která oslavuje všechny, co tuhle trasu zvládli. Tedy i nás. Kupujeme pivko v místním krámu a slavíme. Teď ještě vymyslet, jak se dostat zpátky na sever pro auto. Je tu kemp, ale my už nechceme být tak blízko k horám, chceme na ně koukat od moře. Hrubý plán máme, začíná realizace. Mladá prodavačka z krámku nám volá taxíka, který nás popoveze do Sainte-Lucie de Porto Vecchio, městečka, kde staví autobus směr

sever. Zjišťujeme, že nejbližší spoj jede až ráno, tak zkoušíme stopovat. Půl hodinky a uvidíme. Po 27 minutách nám staví starší italský pár s kufrem plným vlastní bagáže. Nevadí, jeden batoh tam nacpeme, ostatní dva si bereme na klín na zadní sedadlo. Pohodlné to není, ale Italové jsou v pohodě a slibují, že nás popovezou aspoň o pár kilometrů severněji, kde je kemp přímo na mořském břehu. To přesně potřebujeme! Před šestou jsme v kempu, na pláži, v moři, v hospodě….

Druhý den vyrážíme autobusem do Bastie, kde kupujeme lístky na trajekt, obhlídneme město a sedáme na vlak směr Calvi. Ve vlaku pokračujeme v oslavě a večer ji dokončujeme v kempu, kde jsme před sedmnácti dny nechali auto. Všechno klaplo. 

...............................

Podle údajů z GPS jsme po GR 20 i s odbočkami nakonec ušli 200 kilometrů, překonali i těch 10.000 výškových metrů. Mně ale údaje z map moc neberou. Cítím se skvěle, to rozhoduje. Bylo to náročné, asi nejtěžší, co jsem kdy šel. Nohy mám dorvané, záda se ještě přihlásí. Kdyby mě teď někdo nutil jít to celé zpátky, nejdu ani za nic. Ale nelituju ničeho. Byla to nádhera. Dva týdny naprosté svobody se skvělými parťáky vysoko v horách. Štíty, údolí, barvy, každý kus trochu jiný…Přešel jsem Korsiku, porazil lišku, posunul svůj život zas o kousek dál. Jsem rád, že jsme to dali.

nahoruadolu.cz | cestopisy, fotogalerie © 2017 by VK