WEB_backbutton_.png

 

 

K hlubokým vodám Bajkalu a do lesů Sibiře

 

23. - 25. Cesta k jezeru

 

Letíme z Mnichova, takže si dáváme tradiční sraz na plzeňském nádraží. O catering  na ranní cestu vlakem se postaral Honza K., jako nováček vlastně neměl na výběr. Cestu si tak zpestřujeme pivíčkem a řízky. Když začnou v Německu přistupovat pupíci v pumpkách, zvažujeme, že se na 14 dní zašijeme na Octoberfestu. Vítězí ale matička Rus, S-bahnem se přemisťujeme na letiště, kde se nám už po několika minutách ztrácí mistr ČR v orientačním běhu, Honza “Kaši”.

 

Balíme batohy do fólií. Někteří volí klasický letištní automat, jiní (zase Kaši) to přímo před obsluhou automatu balí do vlastní fólie, no a ti vůbec nejlepší (Milan) pyšně vytahují ruličku slaboučké fólie na svačiny o šíři 30 cm. Milan chvíli bojuje s naším hurónským smíchem a tvrdí, že jeho fólijka utáhne kamion, ale když se mu počtvrté trhá, vzdává to a smutně se zařadí do fronty na automat. 

 

Zdárně se vyhneme evakuaci, kterou policie nařizuje v okolí podezřelého odloženého batohu (ne, ten vážně není náš!), odbavujeme se a podruhé hledáme mistra ČR. Hned, co ho objevíme, okamžitě si na něj všichni bereme telefonní číslo, vypadá to, že mistr vypadl z formy a potřetí ho hledat nechceme. 

Let do Moskvy probíhá v klidu, v Moskvě si dáváme první lekci azbuky a pivka v plechu. V noci pokračujeme dalším spojem do Irkutsku.

 

Irkutsk je díra. Na letišti si nejdřív musíme ubránit batohy před podezřelými týpky, kteří zevlují kolem, zjišťujeme základní info kudy se dostat do centra města a lovíme tamní MHD. Minibusem jedeme kamsi mezi irkutský lid. Hledáme outdoorshop, má několik pater, ale počet prodavačů výrazně převyšuje počet zákazníků. Nakupujeme kartuše s plynem a kontrastem chudoby a ruské moderny pokračujeme pěšky směrem k předem zajištěnému apartmánu. Po chvilce bloudění kolem místních paneláků s pomoci místní obyvatelky nacházíme správný vchod, ale klíče pod smluveným květináčem už nikoliv. Zburcujeme majitelku a nakonec se ubytováváme. Ruska je fajn, apartmán taky, takže ho rovnou rezervujeme i na poslední noc před odletem.

 

Spřádáme plány, kudy se k tomu Bajkalu vlastně vydáme a jaký okruh zvolíme. Vítězí varianta sever. Na největší ostrov Bajkalu Olchon, pak (pokud to půjde) lodí přes jezero a podél něj na jih do hor. Milan vytříbenou ruštinou telefonicky zařizuje místo v maršutě na zítra dává Honzovi W. druhou lekci ruštiny. Honza W zjišťuje, že azbuka nezná  „H“. Hahaha, vlastně gagaga. Vyrazíme do města za památkami a dobrou večeří.

 

Přetopenou a předpotopní ranní tramvají, které vládne bábuška průvodčí, jedeme na autobusové nádraží. Na sousední tržnici, která připomíná staré komunistické trhy, nakupujeme svačinu na cestu. Převážně postarší Rusky tu prodávají všechno možné, hlavně ale produkty vlastních zahrádek - zeleninu a kytky. 

 

Upevňujeme batohy na střechu dodávky a soukáme se na sedačky pro mimina. V půli cesty k trajektu stavíme na protažení a poznání prvních toalet tamní kultury. U trajektu jsme s předstihem, procházíme okolí a tamní stánky s veteší a origo medvědími drápy…

 

Milan se Zíďasem tvrdí, že cestou podél jezera zahlédli ve vodě všemi vyhlíženého sladkovodního tuleně bajkalského, neboli něrpu. Vzhledem k tomu, že zrovna oni dva mají dohromady kolem dvaceti dioptrií, žádného tuleně jim neuznáváme.
 

 

25. - 29. 9. Šamanský Olchon

 

Z trajektu vystupujeme hned na břehu Olchonu, do hlavního města ostrova Chužir (Kuzhir) chceme dojít pěšky a nasajeme atmosféru mystického šamanského ostrova na vlastní nohy. Válečná porada probíhá v jurtě/bufetu u přístavu. Pár piv, foto Milana s místními děvuškami do sbírky a hurá

s pětadvaceti kily na zádech do nitra ostrova.

 

Podél jižního břehu nabíráme směr Chužir. Pro první nocování si vybíráme romantickou pláž, na které se válí munice vystřílená z kulometu. K jezeru se v podvečer dorazí napojit stádo divokých koní. Honza W. si plní jedno z přání, se kterým na cestu vyrazil - dává pár temp v studeném Bajkalu. Stavíme stany, rozděláváme oheň a užíváme večerní romantiku. Čekáme, že v noci bude vydatná kosa. Byla. 

 

Následující den stoupáme od jezera dál nitrem ostrova nad vysokými útesy přes pastviny s dalekými výhledy. V dálce na severu začínají pásy lesů. Cesty jsou výhradně písečné, nezpevněné, ale se značkami. Vodu na den máme, můžeme nocovat na klidně ve vnitrozemí vyprahlého ostrova. Místo pro stany na skalnaté vyvýšenině nabízí fajnový výhled. Přes den bylo 15 nad nulou, v noci je nula. 

 

Ráno je jinovatka a pořádná zima. Vyhlížíme Slunce. Po snídani pokračujeme o středu ostrova k jediné silnici vedoucí do Chužiru. Musíme doplnit vodu, takže míříme k jedné ze tří vesnic. Malý magazin  nám přijde moc malý, dál musí být lepší. Nebyl. Místní nám s vodou nepomůžou, zato se chlubí, že znají Jágra… Stopujeme a po půl hodině nám zastaví maršuta, která nás za “usmlouvanou” sumu (My: to je moc! Oni: tak nic, my jedeme dál. My: Ne, dobře, zaplatíme..) odveze do Chužiru.

 

Město tvořené hlavně klasickými dřevěnkami stojí na písečném pobřeží, protíná ho široká hlavní třída (taky písečná) a obklopují desítky turistických báz. V sezóně to tu určitě tepe, teď tu není ani noha.  

 

Před infocentrem jsme ihned lapeni místní babčou, která nás zavede do svého penzionku, kde budeme mít azyl na další dvě noci. Babi doporučí restauraci s výbornými rybími pochutinami a na druhý den za 1000 rublů na osobu zajistí celodenní výlet UAZem. Cestou necestou se drncáme na úplný sever ostrova do národního parku k útesům a výhledům. Řidič nám připraví piknik s polévkou a drncáme zase zpátky.

 

Hostitelka pro nás vytápí pravou ruskou saunu (baňu) a vypráví o tom, že Bajkal není jezero, ale moře, a jak je nebezpečný přejezd na druhý břeh. Večer si s námi dává vodku a předvádí s ní podivný rituál. Honza W. ji za to pokosí záhonek afrikánů…což je výsledek večerního mejdla s koštovačkou všemožných druhů ruské vodky (ach ten Zíďasův poměr vodka/džus). Kromě vodky a proviantu v místním supermarketu pořídíme i velmi slušivý khaki kousavý svetřík s rolákem v echte ruském stylu pro Honzu K., který pořád trpí zimou. A kupujeme něco jako prut/pytlačku na chytání ryb.

 

Po dvou dnech v Chužiru a okolí se rozhodneme nedbat babčiných historek a svěřujeme se jistě zkušenému námořníkovi, který nás brzy ráno převáží na druhý břeh a zároveň do jiné ruské republiky - do Burjatska. Víc než adrenalinová cesta přes jezero trvala asi 5 hodin. Vašek si chytře vzal kinedryl, ostatní trpí. Musíme přiznat, že i strachem…S tvrzením, že Bajkal je moře se dá v klidu souhlasit – vlny šly i přes palubu našeho malého motorového člunu.

29. 9. - 1. 10. Od mongolských hranic transsibiřskou magistrálou

 

Přežili jsme a dorazili do přístavního městečka Turka (chudáka kapitána čeká ta hrůzostrašná cesta přes rozbouřené nejhlubší jezero světa ještě jednou zpátky). Nemáme cash na zaplacení, ale s lodivodem jsme domluveni, že vybereme na nedaleké pumpě. K pumpě je to děsná štreka…nicméně ho vyplácíme a on se vrací na Olchon.

 

V městečku čekáme na maršutu do Ulan Ude, města, které už leží poblíž hranic s Mongolskem. „Místenky“ kupujeme v pekárně a před odjezdem máme čas na vydatný oběd a pár silných “medvědů” (místních piv). V Ulan Ude vystupujeme po setmění přímo na centrálním náměstí, kterému vévodí největší hlava Lenina na světě. Zíďas má postřeh, takže v boční uličce objeví nenápadný nápis hostel Husky. Zázemí je parádní. Ještě večer jdeme nakoupit na večerní blahobyt - jak jinak než párky. Kremžskou hořčici nemají a jejich žlutá se nedá, pálí jako čert. Po týdnu bez signálu a mobilních dat se projevuje náš upřímný stesk po domovu a tak pod vedením hlavního komunikátora Zíďase obtěžujeme naše blízké esemeskami i videohovory. 

 

Ráno stihneme kouknout v TV i na hokejový zápas Světového poháru. V Ulan Ude řešíme hlavně lístek na transsibiřskou magistrálu, po které se chceme přepravit na jihovýchodní cíp Bajkalu do Sljuďanky. Po dvou hodinách ve frontě, přemlouvání automatu i místní obsluhy se nám to nakonec daří. K nákupu jízdenky je ale potřeba předložit pas a vyplnit lejstro. 

 

Jediná možnost je vyrazit přes noc, takže máme den k dobru. Jdeme se vyfotit s obřím Iljičem za denního světla a z podivného nádraží maršutek vyrážíme kus za Ulan Ude do posvátného místa plného Dacanů. Rozuměj: dacan = klášter. 

 

Ivolginský dacan je nejvýznamnější buddhistický chrám v Rusku poblíž mongolských hranic. Je to podivný komplex, který připomíná trochu pouť, trochu cirkus, trochu skanzen, ale rozhodně nemá nic společného s atmosférou budhistických staveb. “Mniši” v areálu bydlí v dřevěnkách a do zdobených chrámů chodí za úplatu předvádět své obřady, zpívat a vítat převážně mongolské turisty. 

 

Po návratu k Leninovi jdeme na točené pivko do baru evropského formátu a platíme všjo dogromady - to je podle Honzy W. rusky… (když nemají to H). Z hostelu vyzvedneme batohy, nakoupíme svačinu a jdeme na vlak. Vlaky tu nejsou jako u nás, mají tak čtyřnásobný počet vagónů i lokomotiv. Překvapivě jezdí na čas. Ve 4:20 jsme v ležící spící v čekárně nádražní budovy ve Sljuďance. Platíme 20 rublů za osobu a hodinu za čekárnu 1.třídy, kde můžeme do 8:30 dospat.  Venku jsou tři stupně nad nulou. 

 

Zas je tu vidět (a cítit) nízká životní úroveň. Sljuďanka je železniční uzel, projíždí tu jeden nákladní vlak za druhým (napočítali jsme i 70 vagónů…), nad městem je obří lom na bílý mramor, pár obchodů, paneláků, malý autobusák, kino, trh…všechno tak nějak zašlé. Jinak tu nic není. Navíc je totálně po sezóně, takže s restaurací a ubytováním je to trochu problém. Na břehu jezera objevíme obří ubytovnu, které se čoudí z komína. Chvíli zvoníme a nakonec nám otevírá rozespalý majitel, který je původem z Ázerbajdžánu. Masový vrah, jak jinak…klika od penzionu je navíc zakrvácená! No nic, tyhle hororové story, kterými občas děsíme sami sebe, jsou už taková naše klasika. Z Ázera se vyklube sympatický chlapík, který nás ubytuje v jinak úplně prázdném baráku. 

 

Žena našeho ubytovatele zapisuje naše registrační lístky, které jsme vyfasovali na letišti (dosud a ani potom je po nás nikdo nechtěl). domlouváme si na ráno taxík, který by nás popovezl za město co nejblíže k horám. V jihosibiřském pohoří Chamar-Daban chceme trávit další dva dny a pokusit se i o místní vrchol Pik Čerského (2090 m n. m.). Hodně se ochladilo, prší, sněží…
 


2. - 4. 10. Chamar-Daban: Konečně ta pravá Sibiř

 

Ráno vyrážíme na cestu do sibiřských kopců. Taxík nám ušetří 7 kilometrů pochodu Sluďankou, míjíme muzeum minerálů, kde se dá v sezóně ubytovat, a stanici horské služby, pak nás vysype na konci silnice u vstupu do lesa. Pomalu stoupáme, přes můstky křižujeme potok (Kaši ve svém slušivém ruském svetříku). Občerstvujeme se po 6,3 km chůze u beznohého Frantíka - invalidního chlápka, který uprostřed lesů provozuje několik srubů, které přes léto zřejmě slouží i jako ubytovna. Dělá nám lívance a čaj a povídá, že medvědi před zimou ještě nespí (fakt dík!). Vyrážíme dál a výš. Cesta je to pohodová, dobře značená, zvedá se podél potoku a po 16 kilometrech nás dovede na kopec. Tam bydlí v dřevěnici místní meteorolog, který zároveň pronajímá vedlejší srub. Srubů je v okolí víc - některé jsou stlučené z všemožného haraburdí. V sezóně tu bude asi docela živo, teď tu kromě nás a šéfíka není nikdo (pár lidí jsme ale potkali cestou, zřejmě sem chodí na nedělní výlety nebo možná i na víkend). 

 

Útulná chaloupka je nám domovem na další dva dny, venku je slušná kosa (ráno -7°C, přes den těsně pod nulou), takže vydatně topíme. Dřevo do kamen si porcujeme sami z velké hromady. V mlze podnikáme výlet k Pik Čerského a jezeru Srdce. Sněhu znovu přibylo, zasněžená je cesta, stromy a bohužel i fáborky označující cestu. Takže sice dojdeme k jezeru, snažíme se v něm najít slibovaný tvar srdce (vypadá spíš jako prdel), ale nakonec se shodneme, že jsme jinde… Vracíme se zpět a cestou najdeme místo, kde jsme špatně odbočili. Honza s Milanem se nehodlají vzdát, takže se správnou cestou vydávají na Pik. Ostatní mají dost, takže jsou napřed rovnou k meteostanici. Vrcholový tým to nakonec po hřebeni, kde jim na kluzké cestě pomáhá natažené ocelové lano, dotáhne až nahoru a fotí se u kříže.

 

Po dvou dnech v sibiřských lesích míříme sněhem zase dolů. Po kotníky v čerstvém sněhu je to o něco horší než nahoru. Dole sněžení střídá déšť. Žádný taxík na nás nečeká, takže musíme projít celou Sljuďankou až ku ubytovně na břehu Bajkalu, vesnice je to slušně roztahaná, takže cesta stojí dost sil. Večer ji se stejným úsilím zapíjíme. Kaši se nechá vyhecovat a hrdinně volá domů ženě - má za úkol říct “miluju tě” a zavěsit - místo toho pět minut chodí kolem horké kaše a když se zeptá i na to, jak se má křeček, zamumlá cosi jako mljě… Bod nedostává. 

 

Zíďas zase po telefonu musí slíbit svojí lásce, že bude moct na svoji dovolenou, zaplatí jí wellness a doslova: “to víš, že jo, já tě vyplatím!” Poučený zbytek výpravy domů radši nevolá.

5. - 7. 10. Po pražcích Krugobajkalky

 

Nucený volný den trávíme ve Sljuďance, protože musíme čekat spoj Krugobajkalkou (někteří trpí slušnou kocovinou, takže jim pauzička přichází vhod…že Václave?).

 

Krugobajalka byla do půlky 20. století součástí Transsibiřské magistrály, pak ji ale nahradil modernizovaný a rychlejší úsek. Po břehu jezera mezi Sljuďankou a přístavem Bajkal teď jezdí vlaky jen občas - pro pár desítek místních lidí, kteří pořád žijí ve vesničkách podél trati, ale hlavně pro turisty, kteří úsek absolvují jako vyhlídkovou jízdu, nebo míří na některou z turistických báz, které tu vyrostly (a občas jsou to i docela luxusní areálky).

 

My se vezeme do Poloviny (doslova, zastávka se tak jmenuje). Cestou potkáváme parní speciál vypravený z druhé strany hlavně pro japonské turisty. V Polovině jsme navečer, takže nic nevymýšlíme a na malé plážičce pod zastávkou rozbíjíme stanový tábor i s táboráčkem. Noc je dost chladná( je zase pod nulou).

 

Ráno se s rosou na kolejích vydáváme podzimně barevnou krajinou pěšky. Na pochod po pražcích a podél nich máme jen jeden den. Krugobajkalka by si zasloužila víc, ale další prostě nemáme. Míjíme a procházíme všelijaké železniční stavby - tunely, mosty, zastávky, odbočky, slepé větve - některé jsou funkční, některé zapomenuté, další snad ani nikdy nefungovaly. Po jedné straně máme Bajkal, ve kterém se občas odráží Slunce, po pravé straně se za železnicí střídají vísky s lesy a kopci. Během pauzy na svačinu na hladině spatříme cosi….a pak znovu…vyskakuje to a znovu se noří…tentokrát se nakonec všichni shodujeme - viděli jsme něrpu!

 

Ve stanici Ulanovo čekáme na spoj, který nás dopraví do Port Bajkal. Tady Krugobajkalka končí (stará trať pokračovala dál do Irkutsku, ale definitivně padla při stavbě irkutské přehrady). Ubytování zajišťuje stylový velký nádražní penzion. Ten se stará o turisty, kteří tam tráví noc než přestoupí z vlaku na loď nebo obráceně. Nakupujeme pivko a občerstvení, na pokoji se na “jedno” zastaví i cestovatel Pavel Svoboda. Ten křižuje svět se svou partnerkou a naše trasa se protnula s tou jejich asijskou zrovna u Bajkalu. Pavel zaslechl Češtinu z vedlejšího pokoje, tak nás přišel pozdravit, jeho ženu poznáváme až druhý den na lodi. Jsou to jediní Češi, které za celé putování potkáváme. 

 

Trajekt dost pokročilého věku nás po brzkém budíček převeze na druhý břeh - do Listvjanky. Tam kousek od přístavu absolvujeme prohlídku muzea Bajkalu. Mají tu několik vycpaných zvířat, zajímavosti o jezeru a dokonce místnost - ponorku, ve které se díky projekci vydáváme na virtuální ponor do hloubky 1650 m pod hladinu. A taky tu mají akvárium, ve kterém plavou dva tuleni. No plavou, jeden se líně válí a ten druhý (vypadá jako tlustá koule) zběsile křižuje akvárko od stěny ke stěně. 

 

Po břehu musíme od muzea ujít ještě pár kilometrů. Listvjanka je opravdové turistické letovisko v ruském stylu - restautace střídají penziony, hotely, minizoo s medvědem v minikleci a podobné atrakce. Kromě medvědince je po sezóně skoro všechno zavřeno, zjišťujeme si spoj do Irkutsku a pak si objednáváme hody v jednom z mála fungujících podniků. 

 

Nastupujeme do maršutky a loučíme se s jezerem.

 

V Irkutsku už s přehledem trefíme do domluveného apartmánu, děláme si večeři (zase párky…) a druhý den frčíme ve dvou taxících na letiště. Vašek zkouší trapný trik - propašovat plynovou kartuši do letadla, ale Rusové mu na to neskočí a zapomenutou bombu odhalí. Naštěstí z toho nedělají aféru, takže za rok zase můžeme někam vyrazit…

nahoruadolu.cz | cestopisy, fotogalerie © 2017 by VK