Aklimatizace, život v campu a zapovězený vrchol.

Expedice na kyrgyzskou sedmitisícovku Pik Lenina

 

Tenhle výlet neskončil zrovna úspěchem. Přesto (nebo spíš právě proto) na něj nikdy nezapomenu. Pocity úžasu, nekonečnosti a splynutí s velehorami střídané vyčerpáním a návaly adrenalinu. Poprvé jsem viděl svět z 5000 metrů a poprvé žil v horolezeckém basecampu. Ve světě, kde nerozhodují lidé, ale hory.

 

Ale od začátku…Kyrgyzstán jsme si vybrali kvůli jeho koruně - sedmitisícovce Pik Lenina (7134 m n.m.) v pohoří Pamíru. Lenin má pověst jedné z nejdostupnějších sedmitisícovek světa a horolezci v naší partě téhle výzvě nemohli odolat. Honza s Milanem cestu chystali několik let a když už té touze nedokázali odolat, rozhodl jsem se s nimi vydat jako doprovod. Neměl jsem žádné ambice na výstup, přestože miluji hory, vrcholy nejsou to, proč se vydávám na daleké cesty.  Ale vzdálená  postsovětská země mě dost zajímala, chtěl jsem přičichnout životu horolezců v základním táboře a vidět Pamír z blízka. Takže jsem do Kyrgyzstánu letěl jako takový support pro vrcholový tým.

 

Celý výlet jsme od začátku připravovali jako expedici. Našli jsme sponzory (děkujeme!) na potřebné vybavení, naplánovali si přípravu i podrobný aklimatizační plán. A vzali si dost dovolené, abychom pod Leninem nemuseli nic hrotit. Máme 25 dní na přelomu srpna a září. Na samém konci sezóny, aspoň nebudeme v táborech stát frontu na kadibudku.

 

Vzhledem k výjimečnosti cesty i cíle jsme tentokrát nejeli úplně na vlastní pěst, jak to máme nejradši. Všechno jsme předem domlouvali s místní agenturou Asia Mountains, která cesty do Pamíru zajišťuje. Zařídili nám dopravu minibusem z letiště v Oši, dokumenty pro vstup do příhraniční zóny, spaní a jídlo v nejnižším táboře pod Leninem na začátku i noc po sestupu. A taky nám rezervovali místo pro stan v prvním táboře (C1, taky označovaný jako ABC - Advanced Base Camp). Jídlo nahoru jsme si táhli svoje, takže jsme si na barel s lezeckou výbavou a zásobou travellunchů předem vyjednali i odvoz do ABC od místních koňáků.

 

….

 

Do Kyrgyzstánu přilétáme z Moskvy (Praha-Istanbul-Moskva) postarším (ale určitě naprosto spolehlivým) letadlem.  Na malinkém letišti v Oši panuje přísný řád - u letadla nás vojáci rovnají s ostatními cestujícími do čtyřstupů a všechny pěkně pěšmo eskortují přes plochu do uzavřené umakartem obložené haly (no spíš předpotopní nádražní čekárny), kde čekáme, až se uvolní přijímací přepážky. 

 

Nastupujeme před přísného oficíra, který nás rezolutně odmítá vpustit do země zaslíbené. Nemáme víza! Když se mu snažíme radit, že jako občané ČR fakt žádná víza nepotřebujeme, okamžitě dostáváme osobního strážce s obří vojenskou čepicí a trochu menším samopalem. Jeho pohled z nás jakékoliv náznaky asertivity rychle vyhání. Rezignovaně čekáme, až se celník dovolá šéfovi, který na tomhle letišti zřejmě jediný zná všechny země s dojednaným bezvízovým stykem. Jo, Česko zná! Ufff. Takže můžeme vstoupit…

 

Jdeme si pro zavazadla, která obsluha nakládá na pás, aby po dvou metrech projela rentgenem a vypadávala na jednu velkou hromadu. Nakonec pobereme všechno vybavení a s vysvětlením, že ty cepíny fakt na hory potřebujeme, rychle mizíme před letištní boudu. Tam na nás čeká náš řidič, který všechno nakládá do dodávky, a (hurá!) vyrážíme směrem na hranice Kyrgyzstánu s Tádžikistánem.

….

 

Cesta je dlouhá a náročná (tlumiče ani silnice nejsou zrovna nové) a dobrodružná (jezdí se tu normálně vpravo a naše auto má překvapivě volant taky vpravo. Takže má šofér skvělý výhled…). U vjezdu do příhraničního pásma stojíme zase proti hlavni samopalu, ale slíbený permit máme, takže ani tady se nestřílí…

 

Poslední úsek jedeme přes rozlehlé pastviny, kde cesta mizí a minibus poskakuje mezi travnatými dunami. Do tábora dorážíme poněkud vyklepaní, ale jsme tu. Ve výšce 3500 m n.m., v krajině, jakou jsme ještě nikdy neviděli, pod zasněženou sedmitisícovkou, kterou pozorujeme na obzoru. Už je blízko.

 

Celá pláň Alai Valley (nebo také Onion Glade), kde v sezóně funguje několik táborů (Achik-Tash Base Camps) různých agentur, je teď skoro prázdná. Jen pár lidí, kteří ještě chtějí nahoru, pár, kteří už míří dolů. Pastevci koní tu mají své jurty pro celé rodiny. Na tři noci se zabydlujeme v napevno postavených stanech, které patří k vybavení tábora. Servis tu zajišťují dva chlapíci a kuchařka, která nás rovnou zve na čaj a pirohy do jídelny ve stylové jurtě, táborové společenské místnosti a jídelny v jednom.

 

….

 

Víme dobře, že nesmíme nic uspěchat a hnát se hned nahoru. Zůstáváme dva dny v 3500 m n.m. a podnikáme jen krátké výšlapy o 300 - 500 metrů výš na okolní kopce. I tak nás to zmáhá, dlouhá cesta a hlavně ta výška je znát. Hodně spíme.

 

Servis v táboře je skvělý, kuchařka připravuje plněné pirohy, něco na způsob guláše, boršč i jiné druhy polévek. V jurtě funguje elektřina, za jurtou je stavební buňka = vymazlená koupelna s teplou vodou, kterou v nádrži na střeše ohřívá Slunce.

 

…. 

 

Třetí den balíme, nakládáme jídlo a lezeckou výbavu na koně (cena je 3 dolary za kilo, se slevou dáváme za 33 kg 100 dolarů) a s batohy na zádech se vydáváme o tábor výš. Znamená to projít travnatou pastvinou na konec Onion Glade, vyšplhat se vyschlou sutí na první hřeben, překonat sedlo Traveler's Pass (4220 m n.m.) a pak klesat mezi skály. Je teplo, takže máme v cestě překážku - potůček, který v tomhle počasí každé odpoledne tající sníh mění na dost divokou řeku. Jsme chytráci, alpinisti z Česka, machři… takže tomu moc nevěříme. To přece musíme přebrodit.

 

Když cestou k řece potkáváme dva koňáky, kteří nám za úplatu nabízejí převoz, trváme si na svém - pomoc nepotřebujeme. Milan, který z nás má nejdelší průpravu z ruského jazyka, navazuje první konverzaci. “Sabaka?” ptá se nosičů a ukazuje na jejich koně. Proč jim nadává? ptám se v duchu sám sebe. Ani koňáci nechápou, mračí se, odjíždějí. Tak se Milana ptám i nahlas. “Proč bych jim nadával? Chtěl jsem se zeptat, jestli by nás převezli na těch koních,” diví se Milan mojí výtce. “Sabaka není kůň, ale pes, vole,” zasazuji tvrdou ránu jeho konverzačnímu sebevědomí. Mojí ruštině moc nevěří, ale máme s sebou slovník, takže brzy uvěří…

 

Sestupujeme až k potůčku. Ne, tak tohle fakt nedáme. Řeka je široká jen asi tři metry, ale vypadá hodně hluboká a voda se valí přes kamení víc než rychle. Chvíli dumáme, co s tím, hledáme lepší brod, ale marně. Naštěstí se vrací ti dva pastevci, kterým Milan před chvíli vynadal do psů. Neurazili se. Nebo možná jo, ale cítí výdělek, tak jim ta sabaka zas tak nevadí.

 

Nabízejí cenu, zkoušíme smlouvat  - marně (ostatně jako vždycky). No co, aspoň budou mít na chleba pro svoje hladové pastevecké děti, chlácholíme se, že nás ty tři metry na koních budou stát 50 dolarů. Koňák se usměje a zařadí naše dolary mezi ostatní bankovky vyskládané v nadité peněžence. Ne, tak jeho děti rozhodně hladem netrpí. No nic, na druhý břeh prostě potřebujeme. 

Ani na koni to není sranda, jezdci nás postupně nakládají před sebe a koně klopýtají přes vodu a kameny. Chvíli to vypadá, že nás vysypou rovnou do řeky a expedice potupně skončí ještě než vlastně vůbec začala, ale po mírném rodeu jsme přece jen za tím potůčkem všichni tři. 

 

Za dalším hřebenem už vidíme na Lenina, zasněžené okolní štíty a ledovec, který se od nich plazí do údolí. Škobrtáme po kamení a užíváme si úžasné výhledy. Pak už vidíme i na camp. Vítá nás vousatý správce, věci, které nám táhli koně, už tu máme připravené. Hlásíme, že jíst budeme z vlastních zásob a vousáč Nabi nám ukazuje, kde můžeme rozložit naše dva stany - jeden na zásoby, druhý na spaní.

….

 

Tábor  C1/ABC (4400 m n.m.) je rozmístěný na plošinkách vytvořených v suťovitém svahu. Zázemí tvoří jurta/kuchyně, jeden větší stan jako jídelna a druhý jako společenská místnost pro klienty agentury. Další stan-jurta je koupelna, ta se vytápí kamny jen jednou za týden, voda se nosí z nedalekého potůčku, který vytéká přímo z ledovce (ale jen odpoledne, kdy led taje). Záchod je jeden - plechová kadibudka sotva držící pohromadě. Perfektní! Tohle bude náš domov na příští dva týdny. 

 

Je tady trochu rušněji než ve spodním táboře. Dvě výpravy se chystají na výstup, další v následujících dnech přicházejí shora - většinou mají za sebou úspěšný výstup až na vrchol. Je nádherné počasí, obloha bez mráčku, odpoledne je to občas i na tričko, večer a v noci teplota klesá k nule. 

 

Zbytek dne poleháváme, zase se projevuje výška, kterou jsme nabrali. Večer si vaříme čaj a travellunch, vařič si bereme do velkého jídelního stanu. Usměvavý šéfík tábora Nabi přijde prohodit pár slov a vysmívá se nám za jídlo, které baštíme z pytlíků. Camp vede spolu s kámošem, zároveň fungují jako nosiči do C2 i C3, pro ty, kdo si zaplatí.

 

Oba jsou muslimové, jak záhy zjišťujeme, když Nabi za jídelním stolem rozhodí kobereček a chystá se k večerní modlitbě. Nenápadně vyklízíme pole, ale on nás volá zpátky. “V klidu seďte, mě to rozhodně nevadí,” usazuje nás přátelsky zpět. Pak přichází i jeho parťák a oba zdraví Alláha. 

 

Pak nám Nabi jednoduchou angličtinou vysvětluje, jak skvělý je jejich bůh. “Když byla moje žena těhotná, tvrdili nám, že to bude holka. Ne ne ne, běžel jsem do mešity a prosil Alláha. Narodil se nám kluk. Podruhé rentgen ukázal to samé, zase jsem běžel do mešity a zase to byl kluk. Náš bůh je skvělý,” chechtá se na celé kolo. Kromě dvou muslimských vousáčů tu pracují o něco starší kuchař a mladý kluk, který je tu jako pomocná ruka. Po sezóně se vrací na studia, umí z nich nejlíp anglicky a komunikuje i s koňáky. 

 

Další den dorážejí dva obtloustlí Rusové s mladým guidem. Všechno jim nahoru vezou koně, stany mají předem připravené jejich vůdce jim kolem nich zapichuje vlaječky. Vlajka se objevuje i na společenském stanu, kam koňáci skládají zásoby čokolád, kompotů a dalších pochutin. Pracháči si zaplatili výstup s kompletním servisem…

 

… 

 

Odpočíváme, čteme, v mapě si procházíme trasu nahoru a porovnáváme ji s tím, co vidíme přímo před sebou. Zas podnikáme aklimatizační procházky. Dojdeme až  pod stěnu Lenina, kam je to z tábora asi dva kilometry sutí a kamením. Cesta vede jen přes mírné kopečky, i tak to ale neuvěřitelně vyčerpává. Pod ledovcem si prohlížíme nástupní místo a cestu vedoucí přes ledovcové trhliny. Rozhlížíme se po okolí, pod stěnou jsou v sezóně ještě dva nebo tři tábory, teď už z nich funguje jen jeden pár set metrů za tím naším. Už je ale zčásti zabalený a vypadá to, že odbaví poslední výpravy a pro letošek končí.

 

Večer Nabi zjišťuje, že jsme Češi. “Jó dva Češi tu minulý týden málem zahynuli. Neposlechli vůdce a šli blízko za sebou na můstek přes trhlinu. Strhli můstek i vůdce, který je jistil. Je jsme vytáhli, guide to nepřežil,” krčí rameny. Dochází nám, že smrt je tu součástí každého léta. Smutnou, ale tak nějak přirozenou. Každý tu je na své vlastní riziko a každý musí počítat s tím, že chyba tu může mít fatální následky. “Tohle nejsou Alpy,” dodává Nabi a hned se zase směje. Nám ale chvíli do smíchu není. 

 

Jsme připraveni? Vyrážíme to zjistit do bílé stěny Pik Lenina. Pořád je nádherně. Pod ledovcem se navazujeme, nazouváme mačky a vyrážíme nahoru. Kvůli aklimatizaci chceme vylézt do 5000 m n.m. a chvilku tam pobýt. Pak zase pěkně dolů.

 

Cesta je prošláplá, označená praporky, které tu zbyly po nedávném extrémním běžeckém závodu (oni to tu vybíhají!!!). Dobře jsou vidět i trhliny a můstky. Jsme opatrní a radši si opakujeme všechna pravidla správného jištění. První úsek je pozvolný, ale pak hned přichází nejstrmější part cesty do C2. Křižujeme ledovec, pomalinku odpočítáváme kroky, odpočíváme a funíme. Jde to, ale ztuha. Pak končí trhliny a cesta ledovcem už není tak příkrá. Jsme v pěti tisících. Dál mě hoši nedostanete. Tohle je můj vrchol. Sedáme si v rozestupech na délku lana a užíváme si tu nádheru. Výhled z pět tisíc jsem ještě nezažil. Stěží dýchám, ale dopřeju si i cigaretku.

 

Cesta dolů není o moc snazší. Na trhlinách musíme udržet koncentraci, občas to klouže, cepíny jsou v permanenci. Dorážíme do tábora, jsme plni dojmů. 

 

Následující den odpočíváme, v táboře se objevuje další výprava sestupující z vrcholu. Kluci si připravují věci, které si vynesou do C2. Nabi už se nemůže dívat na to, čím se živíme, takže nám donese obří kastrol s gulášem. Zbyl po výpravách, které mají tábor zaplacený s plnou penzí. Chvíli zíráme na něj, chvíli na kastrol a pak bleskurychle přeléváme gulášek do všech ešusů, co máme s sebou. Večeře je lahodná…

 

….

 

Honza s Milanem vyrážejí nahoru. První den do C2 (5300 m n.m.), kde postaví stan a přenocují, druhý den podniknou aklimatizační výstup do 5700 m n.m. a vrátí se zpět do C2, třetí den vystoupají až na Pik Razdělnaja (6200 m n.m.), Leninův předvrchol. Znovu přespí v C2 a pak se vrátí dolu, stan už si nechají nahoře.

 

Zůstávám sám. Pozoruju je jako tečky ve stěně. Čtu si a podnikám výpravy do okolí. Ne směrem k Pik Lenina, ale většinou od tábora na druhou stranu. Najednou stojím pod stěnou ledovce, je vysoká jako sedmipatrový dům, nahoře z něj vytéká voda a padá mi pod nohy. Ta masa ledu je neuvěřitelná. Kus dál zůstalo po ledovci pár jezírek. Je pořád krásně a já už dost zasmrádám, neodolám ledové koupeli v průzračné vodě. Pak tam jen stojím a osychám na Slunci. Nahý sám v úplném tichu uprostřed těch kulis - jezera, ledovce a šestitisícových kopců. Bezesporu nejkrásnější koupel v životě.

…. 

 

Kluci jsou ve spojení, všechno klape. Signál je i nahoře, takže mi posílají dolů sms. Pik Razdělnaja je vyčerpal, ale v pohodě založili C2. Nabi mě zásobuje dalšími vynikajícími “zbytky”. Přijíždí zásobovací četa - čtyři koňáci s plným nákladem, pomáhám skládat tašky a pytle s jídlem. Další den brzy ráno Nabi vyráží nahoru jako nosič, brzy odpoledne je zpět, na zádech má navázané dva batohy a několik pytlů s odpadky a zbytky zásob, vypadá jako velbloud - snesl skoro 50 kilo. 

Abych byl taky v zápřahu zase jsem se vydal na průzkum za tábor. Nakonec jsem znovu vyšplhal do 5000 m n.m. a možná o kousek výš (Pik Yukhin). Zadní kopce nejsou pokryté ledem, vyčerpávají stejně, ale člověk po suti postupuje výrazně rychleji, než když napumpovaný adrenalinem přeskakuje trhliny v ledovci. Na téhle straně kvetou kytky - spíš skalničky, ale opravdu kvetou. Kolem lítají všudypřítomní havrani a dokonce se objeví dudek. Večer s Nabim jen tak klábosíme o životě. 

 

Další den se vrací Milan s Honzou, teď je čeká poslední fáze - odpočinek a pak finální výstup. V podvečer jim jdu ukázat svůj ledovcový wellness, taky už dost potřebuji koupel. Kuchař nám nechal od večeře pirohy, máme oslavu. Dokonce ukořistíme kompot a dáváme si čokoládu…takové malé radosti, které tu nabývají obřích rozměrů.

 

….

 

Počasí se kazí, každé odpoledne pravidelně přicházejí mraky. Než se převalí přes vrcholky kolem Lenina, je pořád teplo, pak ale teplota rychle klesá, mraky všechno zahalí do mlhy a zvedá se silný vítr. Sleduju to už tři dny - pokaždé je to stejné. Kluci přesto jdou zítra nahoru, moc času čekat na lepší počasí už nemáme.

 

Přes noc nasněžilo. Tábor i jeho okolí ráno vypadá úplně jinak. Sníh a mráz všechno přebarvili do zimní nálady. Vidíme od namrzlých stanů, že i nahoře přibylo dost sněhu. Loučíme se. Kluci stoupají nahoru, já budu držet palce v táboře.

 

Odpoledne se zase zatahuje, bezchybné počasí z prvního týdne pod Leninem je pryč. V noci slyším, jak stěnou vlevo od Lenina padají laviny sněhu a hlavně kamení. Na výstupové trase je snad klid. 

 

Další den si zase cvičně vylezu kopec za táborem. Abych byl aspoň na dálku s nimi. Pak znovu přijdou mraky a v nich se ztrácí i signál. Zítra jdou kluci na vrchol. Pozítří by měli být dole. Jsem nervózní.

 

….

 

Jsem hodně nervózní. Signál je bídný, kluci nepíšou. Vrchol Pik Lenina je velkou část dne v mracích. Chodím po okolí, fotím, zkouším číst, ale myslím spíš na to, jak to vypadá v C3  (6100 m n.m.). 

 

Další ráno mi přijde sms od Milana. Počasí nahoře je hodně špatné, fouká silný vítr a teplota klesla hluboko pod nulu. Včera vrchol nedali. Došli do 6420 m n.m. a dál to nešlo. Hrozily omrzliny a síly v bočním vichru rychle ubývaly. Chvíli si mysleli, že to zkusí dneska, ale počasí se nezměnilo a Honzovi není dobře. Ne, Lenin je nahoru nepustí. 

 

Tohle nemá cenu riskovat. Popisuju Nabimu, jak to v C3 vypadá. Ať jdou každopádně radši dolu, radí. Kdyby bylo potřeba, jsou kluci z kempu a ostatní vůdci připraveni pomoci. Nabi se mě ptá, kolik mám dětí. Dvě, říkám. On taky. Do stěny každá výprava vyráží na své vlastní riziko, on by tam pro nikoho chodit nemusel. Přesto by šel. Nasazuje život, když má někdo nahoře potíže, riskuje, když nosí výpravám věci. Je to fajn chlapík, kamarád. A je úplně jedno, k jakému bohu se modlí. “Příští sezónu už tu asi nebudu. Mám nabídku dělat v posádce na luxusní jachtě. Tak to asi zkusím,” říká se svým nikdy neutuchajícím smíchem.

 

Kluci jsou na cestě dolu. Sestup je pomalý, takže přes noc zůstávají v C2. Honzovi je líp. Dovedu si představit, jak je nezdar mrzí. Tohle ti dva mají jinak než já, vrcholy je přitahují a oni byli tak blízko…

….

 

Jsme zase spolu. Vrcholový tým nesplnil svůj cíl, ale tahle expedice rozhodně stála za to. Byly to nádherné dva týdny v úplně jiném světě mezi ledovci, bílou stěnou Pik Lenina a plechovou kadibudkou. Balíme věcí, zítra sestoupíme zpátky do údolí, kde strávíme ještě jednu noc, než nás vyzvedne minivan mířící zpět do Oše. 

 

Loučíme se s osazenstvem campu, Nabimu se líbil můj vařič, tak mu ho tu nechávám jako poděkování. Má děsnou radost. Zase si uvědomuju, jak se tady hodnota věcí promění - to, co je dole drobnost, tady má velkou cenu a naopak- věci, které nám přijdou dole hrozně hodnotné, tady neznamenají vůbec nic. 

 

Cestou dolu se mnohokrát ohlížíme. Pik Lenina pak večer pozorujeme z údolí od stanu v basecampu. Tady není po sněhu a ledu ani památky, pastviny jsou zelené. Ale i dole se během těch dvou týdnů citelně ochladilo. Tábor je už skoro sbalený, koňáci zazimovali své jurty. Čeká se na poslední dvě výpravy, které jsou ještě nahoře, a pak tradá. Další sezóna pod Pik Lenina končí.

Během pár dní přijde zima.

 

….

Jsme zase v Oši, máme tři dny do odletu, které trávíme většinou u hotelového bazénu. Každý den se sprchujeme teplou vodou a spíme na posteli! Kluci mažou omrzlé nosy, zbytek promazáváme vodkou. Vyrážíme do města ochutnat další pochoutky kyrgyzské kuchyně a zajdeme i na místní

pouť, kde se na střelnici nestřílí ze vzduchovek, ale ze samopalů a kde ruské kolo sotva drží pohromadě prorezlé šrouby. Omrkneme náměstí, kde

se konají přehlídky pod obří sochou Lenina. I tohle je jiný svět. My ale pořád myslíme na jiného Lenina. A jsme šťastní, že jsme na tuhle výpravu vyrazili.

Vašek  

nahoruadolu.cz | cestopisy, fotogalerie © 2017 by VK