V botách i bez, vodou a sněhem napříč

úžasnou krajinou parku Hardangervidda

 

Norsko je nádherná země. O tom už jsme se před lety přesvědčili (alespoň část z nás), když jsme tuhle zemi projeli autem až za polární kruh do Narviku. Teď přišel čas na pěší toulání norskou krajinou. S nápadem projít národní park Hardangervidda přišel Honza a nám se to okamžitě zalíbilo, čekalo nás navíc seznámení s novými parťáky… Norsko nás vlastně všechny dalo dohromady. Tam to celé začalo.

 

Rádi cestujeme na konci sezóny, kdy nepotkáváme tolik lidí. Má to svá úskalí. To první přišlo tentokrát už před odjezdem, kdy vyšla na iDnesu krátká zpráva o tom, že v oblasti norské Hardangerviddy už napadl sníh. Tolik a tak brzy, že to místní nepamatují… No super. A to na nás další úskalí teprve čekala…

 

21. 9. 2012 (pátek)

Do Norska vyrážíme žlutým autobusem z pražského nádraží Florenc. Právě tam Honza jako prostředník seznamuje skupinu plzeňskou (Vašek a Zíďas) se skupinou sokolovskou (Milan, Pavel). Dorážíme na poslední chvíli, takže na nástupišti stihneme jenom rychlé podání rukou, ale na seznamování bude ještě čas. Sokolováci běhají maratony…jeden vysokej hubenej, druhej namakanej…ti nám to v tom Norsku dají…

Seznamovací večírek začíná záhy, přísná stevardka sice vyhlašuje na palubě prohibici, nám se ji ale zdárně daří ignorovat. Popíjíme, povídáme. Sokolováci vypadají sympaticky, ani ta stevardka už není tak přísná.

 

22. 9.

Poklidnou cestu narušuje až incident na švédsko-norských hranicích. “Jééé labrador…” Pes to bohužel nebyl jen hezký, ale i cvičený. Dobře cvičený. Z okénka zíráme (někteří nás se sevřenými půlkami) na to, jak neomylně v hromadě bagáže vyházené z autobusu označuje jeden jediný batoh. Honzův.

Vaška za ním na chvíli pustí do zadržovačky pustí, musíme se domluvit, co dál. Už ví, že za tu trošku kouření, co (dost naivně) vezl a co se tak nelíbila tomu roztomilému psíkovi, dostane pokutu a až vypotí protokol, pustí ho za námi dalším autobusem, který pojeden do Osla. Takže na něj počkáme na nádraží. Zatím zůstává na služebně, ostatní můžu nastoupit a pokračujeme dál. 

Takže seznámení bychom měli…

 

V Oslu jsme v sobotu čtvrt hodiny po čtvrté odpoledne. Honza doráží v 17:30. Samozřejmě si ho podáváme, tohle si už neodpáře, posměšně mu to od té doby připomínáme každou další cestu. Každopádně jsme zase komplet, což je pozitivní. Zjišťujeme si vlakové spojené a sháníme klíč k turistickým chatám v národním parku. Musíme se registrovat do turistického spolku DNT a zaplatit vstupní poplatek 550,- NOK. V Oslu jsme

ale neúspěšní. Vlakové nádraží na noc zavírají, takže se vydáváme na prohlídku osvětleného Osla, dáme si moderní budovu opery a v hospodě sledujeme noční život. Na autobusáku tak přísní nejsou, takže nás tam nechají zbytek noci dospat. 

 

23. 9. 

V 6:35 nasedáme na vlak směr Bergen. Naše cílová stanice je Finse, osada u jezera Finsevatnet. Jízdenka stojí 199 NOK. Vlak stoupá nádhernou podzimní krajinou, ne nadarmo je trať z Osla do Bergenu považováná za jednu z nejkrásnějších na světě (zkuste knížku Stavitelé mostů, jejíž příběh se z velké části odehrává během stavby téhle trati).  

V 11:30 vystupujeme v Finse. na úpatí ledovce. Podzim jsme projeli docela rychle, tady už je zima, krajina za nádražím a několika baráky okolo je posypaná sněhem. Sezóna tu skončila. V prázdném hotelu se registrujeme do DNT, uniberzální klíč k chatkám nakonec nebudeme potřebovat - jsou všechny otevřené pro potřeby turistů, to je prostě Norsko.

Obcházíme jezero a kličkujeme mezi dalšími menšími jezírky. Snažíme se o co nejkratší cestu, ale voda to dost komplikuje. Nakonec nakličkujeme 7,5 kilometru a 5,5 km za Finse stavíme stan. Poprvé a naposledy! Pája rovnou vybaluje funglnovou péřovku, kterou si tajně přibalil, přestože domluva zněla jinak - peří mělo zůstat doma (je přece teprve září!).

24. 9. (17,5 km)

Hned ráno narážíme na úskalí spojené s koncem “letní” turistické sezóny - dřevěné lávky přes potoky jsou sklizené (později zjišťujeme, že je sbalili den před tím!). Potok vede mezi skálami, přeskočit se nedá, brod široko daleko žádný. Nakonec pod skálou objevíme dřevěnou paletu, kterou se nám podaří zapasovat mezi kameny a přeskákat. Je polojasno, pět pod nulou a my brodíme čerstvým sněhem do půlky lýtek. Docela nás to vyčerpává, po deseti hodinách dorážíme na chatu. Tu vidíme už docela z dálky, ale cesta nás k ní přivede vede ještě závěrečnou oklikou. Smyčka. Norové to mají zřejmě ve zvyku, jak brzy zjistíme, takovou smyčku si pro nás připravili skoro před každou chatou. Cesta k nim prostě nevede rovně, abyste si Hardangerviddu pořádně vychutnali, musíte těsně před cílem (většinou úplně vyčerpaní) obejít potok, brod, horu, kopec nebo aspoň kopeček.

Na chatě Rembesdalseter zjišťujeme detailně, jak to tu s ubytováním trekařů chodí. Sklad je plný zásob pro celý zájezd na celou zimu, trvanlivé potraviny všeho druhu - konzervy, polévky, špagety, omáčky, nutelly v tubách, palačinky v prášku, kompoty… Dřevník plný dřeva, uvnitř kamna (jotulky samozřejmě). Všechno je otevřeno, klíč není třeba. Každý, kdo přijde, se musí zapsat do sešitku a zaplatit do kasičky - za nocleh i odčerpané zásoby.    

Milan se potmě vydá hledat, jak je to tu se suchými záchody. Musí se do něj tak trochu vlámat, stará kadibudka sotva stojí, Milan vší silou drží zevitř dvěře, aby se nerozletěly. Jak zjistil, jinak totiž průvan zvedne všechno, co v takové kadibudce může lítat. Vrací se s úsměvem, pyšný, jak tuhle nástrahu zvládl. Jen má jakýsi hnědý flek na rameni své nové svítivě tyrkysové fleecové mikiny… Když se mu vysmějeme, zděšeně skvrnu utírá a mikinu znovu obléká (stráví v ní celých 14 dní treku. A má ji dodnes).

25. 9.

Den začíná objevem - proti chatě stojí další budova, která ve tmě nebyla vidět. Jsou to nové luxusní (na místní poměry) záchodky. Bez průvanu, s klikou a dokonce s obrázky na zdech. Milan skřípe zuby…

Po včerejší náročné etapě a zhýčkaní luxusem chatky a nově objevených záchodků vyhlašujeme den volna. Honza a Milan sice nesouhlasí, ale dva hlasy jim nestačí. Tak si vyrazí aspoň k 2,5 km vzdálenému ledovcovému splazu Hardanger-jokulen. Koupeme se, pereme, Pavel dělá první palačinky z prášku.

Pořádně pročítáme ceník - levné to tedy není, a to ani pro registrované turisty DNT, jako jsme my. Propočítáváme náklady. Tohle nepůjde, výšlap po náhorní plošině by nás přišel na víc než luxusní dovolenka all-inclusive v přímořském letovisku. Jídlo si táhneme vlastní, ale i tak… Budeme muset cestovat v českém stylu, stydíme se ale na plnou palbu prostě nemáme v rozpočet. Stanovíme si za ubytování vlastní cenu (o něco nižší…) a tu do kasy v chatce vždycky! zaplatíme. 

 

26. 9. (24 km)

Vyrážíme v osm ráno. Je pět nad nulou, takže sníh taje. Zato přibývá vody v potocích, které překračujeme, přeskakujeme, přebíháme a  probíháme. Sázíme na pravidlo pěti vteřin: během nich se bota v potoce rozhodně nepromočí. Ehm. Brody jsou v mapě označené norsky “ford” - ještě jich přeskáčeme stovky… Cesta vede nahoru a dolu, ke konci nádherné etapy klesáme, absolvujeme povinnou smyčku a v 19:00 jsme u chaty Kjeldebu, kde už sníh není vůbec. Trochu peskujeme Honzu, že nás nalákal na náhorní “plošinu”, která rozhodně plochá není. Večer nás přichází zkontrolovat Hyttevakt - strážce parku, chce vědět jestli jsme zapsaní v knize. Nebyli jsme, ale napravujeme to a vše je v pořádku.

 

27. 9. (22 km, z toho 4 km autem)

Ráno je teplé, naměříme 10 stupňů, ale pak drobně prší. Klesáme k silnici č. 7, máme namířeno do vesničky, kde by měl stavět autobus do Kinsarviku, tam potřebujeme vybrat hotovost, abychom mohli na chatách platit aspoň něco. 

Na silnici zkoušíme stopovat, dlouho bez výsledku. Nakonec zastaví Japonka za volantem malého renaultu. Všichni se nenacpeme, ale vysíláme s ní alespoň Honzu, Vaška a bágly napřed do kempu. Předvoj bohužel najde kemp zavřený. Když dorazí zbytek, vymýšlíme, co dál.  Najednou se znovu objeví známe Clio s Japonečkou za volantem. Hlásí nám, že jen o pár kilometrů dál je otevřený kemp. Přispíváme jí na benzin a ona nás na dvakrát sváží do dalšího kempu (zlatá to žena…). Když jí cestou svěříme, že jsme z Česka, vzpomene si na svou nedávnou návštěvu Prahy. “Jo, tam jsem byla. Tam mě okradli…”

Chatička v kempu je parádní, kupujeme na recepci 10 piv (recepční zírá, jakoby tolik piv najednou nikdy před tím neprodal) za 750 NOKů.

28. 9.  

Vstáváme až v deset, autobus jede až ve 13:05 a na zastávku to máme slabý kiláček. Řidiči nejde terminál, peníze nechce, takže se  vezeme zadarmo. Serpentýny se kroutí dolů a podél Eidfjord až do Kinsarviku (50 km). Ve městě natrefíme chatu přímo na břehu. Jestli ta včerejší byla parádní, tahle je luxusní: sprcha, kuchyň terasa s nádherným výhledem na fjord, televize, myčka (vše za  790 NOK). 

V marketu nakoupíme na večeři i snídani. A pivo samozřejmě (to, které nahoře stálo 75 NOK, je tady za třetinu). Vašek se Zíďasem k večeři podávají šťouchané brambory a čerstvého lososa. “Nic lepšího jsem nikdy nejedl,” chválí parťáky Pája, jehož specialitou se zase postupně stávají palačinky. 

Koukáme v TV na ženský fotbal a čekáme, jestli si holky budou na konci měnit dresy. Neměnily… Jdeme spát.

 

29. 9. (16 km) 

Vyrážíme v 9:15 (jen o 15 minut později proti plánu), rovnou na sebe soukáme ponča, protože lije. “Tak na tohle nejsme vybavení,” prohlašuje s vážným výrazem Pája, celý v goretexu, ponču, návlecích, zimní čepici. Od fjordu stoupáme na chatu Stavali (z nuly do 1000 m n. m.). Cesta vede podél potoka. Je až neuvěřitelná, míjíme vodopády, procházíme podzimní lesy. Po dvou hodinách se zataženo mění v polojasno, sundaváme ponča a kocháme se. Připadá nám to až nemožně hezké - vypadá to tu jako v zábavním parku, kde jsou to všechno jen kulisy. 

Na konci údolí zase začíná pršet (800 m n. m.), míříme k nejvyššímu bodu (1100 m n. m.), kde už spíš sněží. Pak klesáme zvlněnou cestou k velké dvoupatrové chatě. Tentokrát to není srub, vypadá spíš jako postarší hotel. Teploměr venku ukazuje plus čtyři v závětří. Dnešní cesta trvala 8 h 40 min.

 

30. 9. (22 km)

Tůra ubíhá v klídku, než narazíme na další rozebraný most - chvíli běháme nahoru a dolu podél rozvodněného potoka, ale brodit suchou nohou nelze. Ručkujeme po lanech, která po mostě zbyly, a pak po nich posíláme batohy. Milan skáče přes kameny a leze vodou, Zíďas zouvá boty a do studené vody radši leze bos. Jsou 4 nad nulou a fouká. Nic příjemného. Ty tři metry  překonáváme asi hodinu. Krásná ale dlouhá etapa nás nakonec dovede na chatu Hadlaskard.

 

1. 10.

Teplota kolísá mezi nulou a čtyřmi stupni, chvílemi prší a fouká vítr. Dneska si chceme dát trošku odpočinkové tempo. Vyrážíme až 10:30. Krajina je úžasná, ale dojem nám kazí počasí. Začíná víc pršet, musíme překonávat několik brodů, na jednom potoku před rozcestím Viersdalen se do cesty postaví rozvodněný potok - Milan a Zíďas tentokrát jdou do vody v botách, ostatní na boso. Na rozcestí se rozdělujeme - Milan s Honzou míří delší cestou k stolové hoře Harteigen, ostatní volí kratší verzi bez hory. Cesta je zase úžasná, ale déšť přechází ve sníh a nepříjemně fouká. Navíc musíme projít další brody, takže máme mokro v botách a nakonec brodíme sněhem. Pohodička se nekoná. Z odpočinkové etapy je peklíčko. 

Skupina 2 (Vašek, Zíďas, Pavel) doráží na chatu Torehytten první, vytápíme a kujeme tajný plán, že zítřek proměníme v další den volna. Když přijdou Milan s Honzou (mají taky dost), necháme je vysušit, dostanou kompletní menu k večeři (včetně palačinek a kompotu) a jako přídavek na ně vybalíme náš plán. Neprošel. Přepočítáváme dny do konce a volno už si dovolit nemůžeme.

 

2.10. (20 km)

Volno jsme si dát měli. Brzy zjišťujeme, že nás čeká nejhorší etapa treku (morálně). Vítr, sněžení, vítr, sněžení… Skoro celý den to táhneme v tomhle počasí v rukavicích a v pončech. V mokrém sněhu si musíme razit cestu, tu navíc přetíná několik dost širokých a rozvodněných potoků. A taky dost hlubokých. Zkoušíme je přecházet v pytlích na odpadky, které si navlékáme na boty a zatížené kamenem házíme zpátky ostatním. Postupně se pytle trhají a o jeden přicházíme, když si ho vezme proud. Ztrácíme síly, jak čekáme, než přejdou všichni, dost mrzneme. Nasrání narůstá…

U posledního potoku jsme všichni durch. V tomhle stavu se shodujeme, že na ty děravé pytle už kašleme. Jdeme do vody v botách. Je to pár kroků, ale stačí to. Jestli jsme si mysleli, že už víc mokro v botách mít nemůžeme, spletli jsme se. Můžeme. Zbytek cesty (asi třetinu) jdeme ve sněhu. Mrzne. Mažeme co nejrychleji to jde (moc to nejde), těšíme se na teplo v chatě. Pak nás předcházejí dva Holanďani, kteří nám aspoň trochu šlapou stopu. Na chatu Tyssevassbu dorážíme navečer úplně vyšťavení a vymrzlí (a vykoupaní). Holanďani už tam sedí. Nejsou tu kamna, ale výjimečně přímotopy, chata stojí pod vedením, takže je elektrifikovaná. Rychle se převlékáme, sušíme, jíme.

3.10. 

Vyrážíme až v 11:00. Dnešní cíl není tak daleko. Že by konečně pohoda? Klesáme pod elektrickým vedením, šplháme po skalách, trochu bloudíme. I kvůli tomu jdeme 7,5 kilometru asi 4 hodiny. Provází nás sníh s deštěm, pak zase prší. Jsme zase mokří. Pohoda teda vypadá jinak. Čekáme zase velkou chatu, ale v cíli stojí malinká chajda, kde už vegetují dva Američani - kluk a holka. Jsou dost marní. Leží v posteli, kamna studená, všude strašný bordel. Že prý kamna nefungujou. Takže zatápíme, uklízíme, vaříme. 

Do chatky se s Amíky sotva vejdeme, ale venku se dělá trochu líp, tak se radši jdeme se podívat na vyhlídku nad jezerem Ringedalsvatnet. Joo, tohle je paráda…

 

4.10. (19 km)

Přes noc nasněžilo, všechno je bíle pocukrováno. Z přecpané chatky vyrážíme brzo. Míříme na známou Torlltungu (trollí jazyk) - převislý kamen nad jezerem. Chvíli tam blbneme a samozřejmě fotíme. Pak už jenom klesáme. Klesání je postupně prudší a nad přehradou Skjeggedal už je to krpál dolu. Zíďase bolí koleno, Vaška kotník (nebo obráceně…to už je jedno), každopádně tempo je dědkovské…

Když to sešoupeme dolu, poleháváme na trávníku. Po dlouhé době svítí Slunce. 

Jak dál? Varianta jedna je pokračovat od přehrady zase nahoru a přespat nad městem Odda v poslední horské chatce. Varianta dvě: pokračovat dolu po silnici rovnou do Oddy. 

Neshodneme se. Vašek a Zíďas jsou rozhodnuti jít dolů, Honzu s Milanem to táhne ještě nahoru. Pája váhá, pak se přidává do skupinky odpadlíků.

 

Parta 1: Cesta vede přes hráz a pak stoupá ze 420 m n. m. až do 1000 m n. m. Jdeme nádherným kusem přírody, bez sněhu až k romantické chatě Mosdalsbu. Stojí u jezera, je opravená, vyvoněná dřevem. Milan dopisuje deník, Honza vaří. Nevíme, jestli hostinu zakončit ananasem nebo broskvemi, takže jíme obojí… Večer z okna vyhlížíme zájezd švédských volejbalistek. Nedorazí. Překvapivě.

 

Parta 2: Klesáme po silnici, nic tu nejezdí, takže stop vypadá marně. Nakonec dojdeme až k prvním domů Oddy, kde na zastávce čekáme na místní MHD. Bus nás sveze až do centra, přímo na břeh fjordu. Kemp je naproti na kopci, takže se zase vydáváme nahoru. Dost se těšíme na pohodlí, ale v kempu nikdo není. To vypadá marně. Že bychom nakonec museli vytáhnout stan? Zkoušíme volat na číslo napsané na papírku za oknem zavřené recepce. Vyšlo to. Klíče jsou pod střechou na trámku, klidně se ubytujte a peníze pak zastrčte do díry ve zdi recepce. Tohle jsou Norové… 

Už se nám nechce, ale jdeme zase dolů do města na nákup. U stánku na břehu Sorfjordu si kupujeme ryby. Pája pere, chatku plní pavučinou šňůr na sušení.

 

5. 10.

Parta 1: Budíček je v 6:30, odchod v 8:20. Nejdřív nahoru na vrchol Moyfallsnuten (1466 m n. m.), nad chatou je po pás sněhu, cestu hledáme spíš intuitivně. Na vrcholu přichází nezbytná fotka na kamenné mohyle, kocháme se spektakulárním výhledem na protější ledovec. Pak klesáme až k moři, celou cestu vidíme Oddu přímo pod sebou. Strmým kopcem sejdeme ze zimy přes podzim skoro do jara.

Parta 2: Čekáme na partu 1, máme mírnou ponorku, ale to vybereme. Odpoledne jsme zase komplet,  nakupujeme na večer a na autobusáku si zjišťujeme spoj do Osla - přímá linka jede hned ráno. Večeříme zase vynikajícího lososa + brambory + salát + pivo na rozloučenou s Hardangerviddou. Těžké, ale zase nádherné. A rozhodně nezapomenutelné. 

 

6. 10.

Odjíždíme autobusem do Osla, čeká nás celodenní jízda krajinou na jižní hranici národního parku. Večer vyrážíme na závěrečnou party do centra norské metropole. A nestačíme zírat - pravidla místní prohibice přesně neznáme, ale dneska evidentně neplatí. Dneska Norové paří. A paří pořádně. Potkáváme potácející se dámy v kramflecích, posedávající polehávající jedince všeho věku. Usadíme se v irském pubu, kde se o hosty starají i filipínské lehké děvy. Jejich služeb nejsme hodni, všímají si výhradně postarších pánů, kteří jsou na rozdíl od nás oholení a vyvonění, i ohoz mají o poznání čistější. Ale my jsme přišli na pivo… Noc trávíme s bezďáky u nádraží. Sbohem Norsko! Na shledanou…

nahoruadolu.cz | cestopisy, fotogalerie © 2017 by VK