Výstup na Toubkal, surfing ve čtyřech tisících

a jiné radovánky, to je trek Vysokým Atlasem 

 

6. 10. To nám to pěkně začíná…

Pája přijel na sraz na plzeňském nádraží narozeninovou výslužku - krabici plnou zákusků, řízků a Metaxy. Honza k tomu doplnil sedmiletý  a na porovnání i dvacetiletý rum, takže cesta vlakem se proměnila v poměrně divokou party. Do Mnichova přijíždíme samozřejmě v nejlepším, přestupujeme na příměstský spoj směr letiště, kde večírek pokračuje. Trochu nás zaskočí noční mezizastávka kdesi uprostřed kukuřičných polí, kde musíme čekat na jiný spoj. Z vlaku už spíš vypadáváme, náročnost cestování se projevuje. Posedáváme, poleháváme, pospáváme a tak… Nasedáváme na přípoj, kde Zíďas 20x vyfotil Vaška jak vleže 50x fotí vagón (přišlo nám to v tu chvíli fakt skvělé). Na letišti pokračujeme v těch třech tečkách…Plzeňská sekce hraje na zemi karty, Sokolovská sekce pospává (zbytek neprošel cenzurou). Toť naše první záznamy z daleké cesty do na západ Afriky, do Maroka.

 

7. 10. Večerní modlitba pod Atlasem

Probouzíme se na zemi v hale plné lidí, kolem nás někdo rozházel všechny naše věci, nebo co… Sbíráme následky včerejší oslavy, vyhazujeme zbylé plechovky piva (plné), které okamžitě z koše loví místní bezdomovec. Má radost, my jsme rádi, že má radost. Honza to trochu přehnal při balení, takže doplácí 50 euro za 2,7 kilo nad limitem 23 kg. Nakonec (světe, div se) odlétáme směr Madrid, kde máme čas tak akorát na jídlo a přejezd na druhý terminál. Odpoledne přistáváme v Marakéši. (To cestování je úžasné, jedna opička, jedna kocovinka a jste v úplně jiném světě…)

Na letišti chceme rovnou vyřešit dopravu do Imlilu, výchozího městečka pro túry Vysokým Atlasem. Samozřejmě jsme pročetli pár cestopisů, takže známe přibližnou cenu za taxík, víme, že máme smlouvat a taky víme, že máme být drsní. No. Tolik teorie. Pro smlouvání nikdo z nás nemá talent… Taxikář samozřejmě nasazuje cenu 700 dirhamů, my vyrukujeme s našimi čtyřmi stovkami. On zakroutí hlavou a otočí se. Vyjednávání končí. Radíme se a nakonec drsně souhlasíme se sedmi stovkami (porážka první). Před večerní modlitbou vystupujeme v Imlilu (1.650 m n. m.). Atmosféra nás okamžitě vtáhla do Maroka (to si fakt Milan zapsal!). Sháníme kartuše s plynem, ale neuspěli jsme ani v malém outdorovém shopíku, který tu zkušenější cestovatelé doporučují. Ubytováváme se ve fajn hotýlku s teráskou a výhledem na hory. Zkoušíme srazit cenu, oni trvají na 400 za noc, takže okamžitě platíme (porážka druhá). Nevadí nám to, jen nám přijde divné, že s námi nikdo nechce vyjednávat.

Imlil je městečko postavené podél udusané cesty, místní sem jezdí nasát horský vzduch během pikniku u potoka nebo na jedno/dvoudenní výšlapy k Toubkalu. Vzduch voní, sedíme na terase, posloucháme zpěv muezzinů…Večer trávíme společnou večeří ze zásob a plánováním podrobností treku.

 

8. 10. Nahoru do hor (10,8 km)

Vyrážíme! Nejdřív tedy znovu zkoušíme sehnat kartuše, nakonec částečně uspějeme v obchůdku s potravinami a druhou část nám prodávají v malé půjčovně lezecké výbavy. Některé kartuše jsou poloprázdné, ale bereme to, co mají. Trapné pokusy o smlouvání přináší další neúspěch, platíme jejich cenu (porážka třetí).

Pohodová cesta vzhůru z Imlilu vede zpevněnou cestou podél rozsetých domků, u těch posledních potkáváme skupinku místních, kteří zrovna slaví něco jako je náš Mikuláš - jeden má na sobě smrdutou nevydělanou kozlí kůži a v ruce kus hadice, kterou se snaží ostatní třískat. Když “čert” zmerčí, že je Vašek fotí, chvíli to vypadá, že taky dostaneme hadicí. Nepřátelství je z nich cítit (nebo je to tak kozlí kůže?). Pak ale Pája ošetří jednomu z nich zraněnou ruku a rázem jsou z nich milí maročtí vesničané. První bližší kontakt z místními - zajímavá zkušenost. 

Stoupáme cestou a trochu nějakým vyschlým řečištěm do sedla (2.280 m n. m.) s čajovnou a krásným výhledem do údolí na obou stranách. Je vedro. Kus jdeme ještě po cestě a pak odbočujeme do dalšího svahu. Stoupáme podél potoka a vybíráme ideální místo na stan s vanou i sprchou (rozuměj: tůňkou a vodopádem).

9.10. Bez vody to nepůjde (12 km - 1.300 m nahoru, 800 m dolů)  

Čeká nás tvrdá zkouška - stoupáme až k sedlu Tizi-n-Likemt (3.505 m n.m.). Je to nekonečně dlouhé stoupání holou vyschlou a kamenitou strání pod pražícím Sluncem. Nikde ani kapka vody a my si nabrali málo… Dlouhé kilometry se suneme cestičkou cik cak kopcem (a nadáváme - nejvíc samozřejmě Zíďas, ale u toho jsme si už tak nějak skoro zvykli). Máme dost a máme žízeň. O zvednutí nálady se postará Pája, když mu při jedené odpočinkové pauze utíká batoh. Smějeme se ale jenom chvíli. Kotrmelce metající batoh ani jeho pronásledovatel Pája nezastavují… místo toho dál nabírají rychlost…10 metrů…20 metrů…50 metrů. Nakonec to batoh vzdává a my už se zase bavíme. Pája zjišťuje škody - jeho nerozbitný telefon, je rozbitý, ale zprávy psát půjde, což ho trochu utěšuje. Pro jistotu si v esemesce hned postěžuje domů… Nahoře v sedle hodně fouká, takže rychle se přehoupneme a pokračujeme zase dolu. Místo pro stan vybereme o kus níž na travnaté placce mezi pastvinami, kde teče i čůrek vody. Sláva. Rychle dezinfikujeme vodu tabletami, jsme dehydrovaní. Tohle tu bude trochu problém…

 

10.10. Proč věřit Messimu (19,2 km)

Vstáváme na pohodu, fotíme si polorozbořené kamenné stavby pastevců a vyrážíme až po 10. hodině. Cesta vede údolím podél potoka, od kterého nakonec zase stoupáme sutí až do výšky 3.120 m n. m. Na rozcestí volíme z trojice cest tu prostřední. Chceme dojít do Amsourzartu, který se podle mapy jeví jako vesnička středisková.

Ještě před tím ale narazíme na vesničku, která středisková rozhodně není. Hned na začátku blbě odbočíme a procházíme mezi domky, nebo spíš skrz ně, nějak není moc poznat, kde jeden dům končí, kde druhý začíná, co je obývák a co je dvůr. Všechno to splývá - slepic, krávy, děti, špína, gauče, vyprané prádlo. Ale každá barabizna má vlastní satelit.

Děti se sbíhají a za chvíli už na nás křičí i místní ženy. Vypadá to, že nás od svých domů (dost hystericky) vyhánějí. Trošku se nám sevřou půlky a koukáme rychle vypadnout…Probíháme mezi domky a stavíme až daleko pod vesnicí. Další setkání s místními. A zase divné… 

Po chvíli hodnocení toho, co to vlastně bylo, klesáme dál. Blížíme se k Amsourzatu, vidíme domy pod sebou, ale jsme na srázu nad nimi a cesta k nim moc nevede. Potkáváme kluka v barcelonském dresu Messiho, který se nám snaží ukázat, ať jdeme přímo dolů po podivné uzoučké pěšině. Nám se to ale zdá podezřelé, takže na Messi prdíme a pokračujeme po vrstevnici, kde vede silnice. Nakonec se ukazuje, že silnice obchází město nesmyslnou oklikou a Messi nám mohl ušetřit pěkných pár kilometrů a minimálně dvě tři hodiny šlapání. Nedůvěra se nevyplácí, musíme s tím vztahem s místními něco udělat. 

Jsme vyčerpaní, začíná se smrákat a nemáme tušení, kde přespíme. Jako krizovou variantu volíme břeh nedalekého řečiště…nemáme ale vodu a z řeky, nebo co to je, se nám brát nechce. Potkáváme pár  místních a Zíďas se rozhodne naše vztahy napravit. Oslovený chlapík prý ví o nedalekém ubytování a okamžitě se nabízí jako doprovod. Poslušně cupitáme za ním až do tmavého páchnoucího průchodu.                                 Jako hotel to tu rozhodně nevypadá… Vašek jde první, je to 50:50 buď nás přepadnou jeho kumpáni, nebo nás ubytují v chlívě. Sílu na protesty nemáme. 

Ubytování je nakonec víc než fajn - společná místnost s gaučíkem a koberci na podlaze v marockém stylu, úzká ložnice s rohožemi na spaní. Konečně odpočinek… Dokonce máme mobilní signál, dva čisté záchody, dvě sprchy, pračku. Pak se zjeví stařík, odemkne plechovou skříň s proviantem a my nevěřícně zíráme na police plné pepsi, fanty a snickers. Tak to je hotel za pět hvězdiček! Pereme, sedíme, popíjíme rum. Večer je teplý a v noci slyšíme deštík. 

11.10. Ko-ko…ko-ko (4,3 km)

Budíček je v 8 hodin, v klídku balíme, platíme (250 dirhamů za ubytování, 50 za sprchu, za petku pití 10 dirhamů - smlouvat už ani nezkoušíme). Vyrážíme v 11 a jako bonus dáváme dědkovi bonbony, které s nadšením hrne do kapsy.

Procházíme městečko, kupujeme místní chléb (spíš placky) a stoupáme směrem k jezeru Lac d’Ifni. Tam ale nedojdeme. Po pár kilometrech nás v osadě Tirhaltine zastaví bouřka. A ne jen tak ledajaká. Před deštěm se chytře schováváme pod stromem, ale když za chvíli pár metrů od nás práskne první blesk doprovázený detonací, rychle si vzpomínáme na ono pravidlo s bouřkou a stromem. Vykulení (rozuměj: po…. strachy) přebíháme pod betonovou stříšku nějaké rozestavené nízké stavby. U svačiny bouřku úspěšně přečkáváme.

Déšť přejde po hodině a půl, vydáváme se na další cestu. Ale ujdeme asi 300 metrů a prší znovu. Stojíme přímo před posledním domem v osadě, který, jak s radostí zjišťujeme, funguje jako ubytovna a “restaurace”. Rádi přijímáme pozvání na čaj. Prší při první konvici, prší i při druhé a prší i při třetí. Takže padne rozhodnutí, že dál se nejde a přes noc zůstaneme pod střechou. Přiobjednáváme jídlo - dáváme si místní pochoutku tažín v kuřecí variantě (na výběr je ještě verze skopová). Hostitel kvůli nám zabíjí slepici, takže máme absolutní záruku čerstvosti. Jídlo je vynikající - mísa s masem a vynikajícím výpekem, kuskus a zeleninový salát… Uprostřed večeře s mastnými prsty i hubami nám na chvíli přestává chutnat, slyšíme malou dcerku hostitele jak prosebným hláskem volá na dvorku “ko-ko, ko-ko…” Ehm.. to jíme její oblíbenou slepičku? Ne, to je blbost. Snažíme se myšlenku zapudit a dojídáme… (ten hlásek slyším pořád!) 

Jídelna nám bude sloužit rovnou jako ložnice, na noc se rozkládáme po zemi na kobercích nebo na úzkém gaučíku, který stojí podél celé místnosti. 

Za čaj, večeři a nocleh nám majitel napočítá 1000 dirhamů, tentokrát rozhodně chceme smlouvat, ale než se shodneme na sumě a na tom, jak drsní budeme, sám nám sleví na 750 (že by první výhra? nejsme si úplně jistí…). 

12.10. Skrz mraky a dál 

Ráno je slunečné, s energií dobitou odpočinkem a dobrým jídlem vyrážíme nahoru k jezeru. Při výstupu doháníme mraky, kterými se probíjíme nahoru. Cestou rozdáváme bonbony místním dětem. Pak zase mraky dohánějí nás, neprší ale k jezeru přicházíme v totální mlze. Hladinu zahlédneme jen když se na pár vteřin mraky roztrhnou. Klesáme. Pak se mraky najednou rozestoupí a vidíme jezero v plné kráse. Svačíme v rozvalinách nějakého stavení. Vašek fotí a kousek nad jezerem objeví řadu kamenných stánků s občerstvením, dává se do řeči s přátelským prodavačem, u kterého se pak všichni ještě zastavíme na kolu a dokupujeme vodu na další cestu.

I když jsme po dlouhé době na rovince, jsme pomalí, protože v balvanech vyschlého řečiště se nejde moc dobře. Na konci kamenného moře se cesta zvedá podél potůčku. Mezi skalami a vodou kličkujeme vzhůru k místu, které na mapě vypadá jako tábořiště. Trochu ho hledáme. Milan s Honzou, kteří tradičně tvoří předvoj, ho úplně minou, takže je zbytek výpravy na dálku počastuje dávkou nadávek ve stylu: Proč zase ti dva plantážníci (rozuměj: něco jiného) lezou dál, když tady jsou krásné plácky na stany… “ Jakoby nás slyšel, předvoj se vrací dolu a konečně táboříme. Večer naměříme 4 stupně nad nulou, ve stanu je příjemných jedenáct. 

13.10. Spektakulárně interesantní 

Probouzíme se do studeného rána, do hlubokého údolí to Slunci trvá dlouho, my na něj ale čekáme a teprve, když se vzduch trochu prohřeje, pak pokračujeme vzhůru směrem k chatě pod Jbel Toubkal, nejvyšší horou severní Afriky (4.167 m n. m.). Na sedle jsou spektakulárně interesantní výhledy (přesně tak, jak psali v jednom průvodci), které nás odměňují za těžký výšlap strmou stěnou. Nahoře objevíme plotnu sněhu, takže probíhá i koulovačka pod marockým sluncem. Zbytek cesty postupně klesáme k chatě (3.207 m n. m.). Pod Toubkalem jsou nakonec chaty dvě, obě plně vybavené pro turisty. Většina z nich sem dorazila z opačného směru než my, aby ve dvou dnech zvládli výstup i sestup zpět. U chaty je poměrně velký plac, který je plný stanů a čile to tu žije. Nosiči staví stany, odstrojují koně, vaří pro své výpravy. I my postavíme stany a jdeme na karty do společenské místnosti v chatě. Noc je studená a větrná, náš stan dosluhuje a vítr moc nezvládá, uprostřed noci se budíme a hledíme na hvězdné nebe nad sebou, vybíháme honit plachtu, kterou nám vítr odfouknul a o něco lépe ji zajišťujeme kamením.

 

14.10. Surfing na Toubkalu

Ráno se probouzíme jak jinak než na pohodu a zíráme, že se celý stanový tábor vyprázdnil. Nahoru vyrážíme po snídani poslední. Pořád fičí, takže stoupáme v rukavicích a čepicích. Po dlouhé době netáhneme na zádech “milované” batohy, které necháváme pro dnešek v táboře. Brzy potkáváme lidi, kteří se už vracejí z vrcholu. Výstup je technicky snadný, i když místy nás cesta vede po uklouzaném sněhu. Podle stop před námi jde někdo v mačkách, to je ale v tomhle období zbytečnost. Za tři hodiny jsme dorazili na vrchol, kde jsme taky poslední, takže si to tu užíváme sami. Dáváme společné foto pod kovovým jehlanem zdobícím vrchol, v silném větru se dělíme o vrcholové pivo, které si táhneme zespodu a chystali se na sestup. Pak se ale něco zlomí. No Honza to zlomí, když ze svého malého batůžku vytahuje půllitrovou petku slivovice a vyzývá nás k symbolickému přípitku. Schováváme se před větrem za kámen a symbolicky připíjíme celou lahví. V euforii a posilnění slivkou se znovu fotíme na skále trénujeme surfařský postoj. Vždyť ho možná za pár dní budeme u oceánu potřebovat! S touhle náladičkou míříme dolu, sestup je veselý a rychle utíká. Vracíme se ke stanům, přijde nám, že je větší zima než včera. V závětří vaříme a zase karbaníme. 

 

15.10. Smlouváme a vítězíme!

Ráno protahujeme budíček (pro změnu) a v klídku balíme. Čeká nás už jen sestup do Imlilu. Cestou míjíme karavanu mul, které nesou věci výpravám. Některá zvířata vypadají, že jdou svojí poslední cestu… Přicházíme do vesničky Sidi Chamharoud.Tu tvoří pár domů a stánky

s všemožnými suvenýry nakupené kolem posvátné bíle natřené oblé skály. Vybíráme si trika s obrázkem Toubkalu, ale tady se asi bude vyjednávat. Tentokrát to bere do ruky Zíďas. Předem stanoví cenu, nad kterou nejdeme - 50 dirhamů za jendo triko. Prodavači ale zahajují na 150 dirhamech. To bude tvrdý souboj! Zíďas je ale nekompromisní a cenu tlačí až k 70 dirhamům. Když prodavači zjistí, že jsme Češi, pochopí a pronášejí plynulou češtinou: Á Češi! Málo dirham, málo dirham…” Slevují o dalších pět. Na Zíďasových 50 se jim ale nechce, takže se vydáváme na cestu bez trik. Za sebou slyšíme, jak Maročan řve 60…55…až nakonec podléhá! Vracíme se asi 300 metrů a kupujeme trička po 50 dirhamech. Jo tohle je jasná výhra! První a poslední… 

Scházíme do Imlilu, kde nás uloví majitel penzionu a krámku s veteší, který nabízí sympatickou cenu 1200 dirhamů za komplet, který zahrnuje večeři, snídani, nocleh i ranní taxi do Marakéše. Bereme rovnou. Večeříme tažín a výbornou polévku, spíme v luxusní ložnici (na místní poměry). 

16.10. Z hor rovnou do medíny

Ráno s majitelem hotýlku směníme pár věcí v krámku. Milan mu nechává hůlky, za které dostává slušivou čapku. Taxi přijíždí po deváté. Přestože upozorňujeme, že je nás pět a máme velké batohy, dorazí jedno auto - starý mercedes typu piano. Taxikář se dušuje, že nás do auta narve i s     bágly. Ty nakonec přiváže na střechu, Honzu a Vaška nacpe vedle sebe, takže Honza musí nadskakovat pokaždé, když chce šofér přeřadit. Ale jedeme. Taxikář je hovorný, bavíme se s ním, smějeme se. Do chvíle než začíná vyjednávat cenu. Protestujeme - už jsme přece zaplatili jeho kamarádovi hoteliérovi, který slíbil, že se spolu vyrovnají. Taxikář není nadšený, ale ustupuje. Nakonec z nás vytáhne aspoň Pájovu smyčku, kterou

vázal bágly na střechu a Vaškovu čelovku. Utěšujeme se tím, že čelovka byla rozbitá, ale za vítězství se to považovat nedá.

Na letišti si pronajímáme auto - Peugeot Partner je pro naší výpravu přece jen vhodnější. Vydáváme se do centra Marakéše. A to doslova. Objíždíme medínu tak dlouho, až se ocitáme v jejím středu, úzkými uličkami se valí lidi, na auto to tu rozhodně není. Vypadá to, že už nikdy nevyjdeme, ale Milan za volantem čaruje, takže nás z bludiště zase vymotá. 

Pryč z rušného Marakéše! Ve změti výpadovek ale zase bloudíme, takže nás nakonec za úplatu na kraj města vyvede děda na mopedu. Jedeme na jih do Ourzazatu a cestou ladíme další program. V rušném městě uprostřed savany si hledáme skromné ubytování a vyrážíme za nočním životem. V malém specializovaném krámku dokonce seženeme i nějaký ten alkohol na oslavu úspěšného treku. Vašek s Honzou zakončují večer vodní dýmkou na místní diskotéce…

 

17.10. - 21. 10. Buzny na rekreaci

Zbytek pobytu trávíme jako rekreanti. Vyrážíme autem k soutěskám Dadés a Todra, přestože Pavel a Zíďas by se mnohem radši jeli rovnou opalovat na pláž. Přehlasujeme je, ale oni nám to celou cestu vrací protivnou náladičkou. Od Dadés se vracíme do Ourzazatu a druhý den už pádíme k oceánu do Agádíru. Tam trávíme dva dny ve vlnách a plážovým fotbálkem. Pochutnáváme si v místní restauraci, večer děláme romantiky u ohně na pláži, spíme v kempu. Do Marakéše jedeme den před odletem, užijeme si večerní pulzující tržiště Djama El Fna se stánky s jídlem a cetkami všeho druhu. Těšíme se na krotitele kober, ale ti mají asi volno, místo toho na tančíme v marockém rytmu místní kapely…

nahoruadolu.cz | cestopisy, fotogalerie © 2017 by VK