Dva treky v jednom: Bulharská pohoří Pirin a Rila  

Po loňském strastiplném a nádherném treku norskou přírodou vyrážíme sbírat další cestovatelské zážitky na jihovýchod. Do party přibíráme Ontyse a míříme do bulharských hor.

 

20. 9.

 

Do Sofie letíme z Prahy přímou linkou půl hodiny před polednem. Řízky má na starosti Ontys, nováčci mají smažení povinné - to bude nové pravidlo. V bulharské metropoli se nezdržujeme, pořizujeme plynové kartuše na vaření a taxíky přejíždíme z letiště na nádraží, kde obdivujeme svérázný mix socialistické minulosti s kapitalistickou současností (MacDonald pod budovatelskou mozaikou). Doplňujeme občerstvení v krámku a vyrážíme do asi 160 kilometrů vzdáleného Sandanski (během 3,5 hodiny ve vlaku padne 1 láhev rumu a 4 lahve vína).

Na nádraží v Sandanski nám přednosta volá taxíky a klábosí s námi, až málem prošvihne další vlak. Přejíždíme 21 km do Melniku (389 m n. m.), což je výchozí místo pro výšlapy do pohoří Pirin z jihu. Je to turistická vesnička uprostřed vinařské oblasti s hotely a restauracemi. Po sezóně je tu poloprázdno, ubytujeme se a vyrážíme ven na jídlo a dorazit se vínem.

Cesta byla parádní, všechno krásně navazovalo: ráno jsme snídali v Praze, teď před desátou večeříme pod bulharskými horami… Jsme nadšeni, takže vínem nešetříme. Zíďas to nějak nezvládá a v pokoji má menší nehodu (blinká no…), málem to odneseme všichni, naštěstí bleskově přeskakuje postele a bágly a červeným vínem vymaluje kachličky v koupelně. Sprchou rovnou likviduje následky a pere sebe i celou koupelnu. 

Ubytování stojí 40 leva na noc.

 

21. 9. (10,9 km 7h 20m)

 

V 10:15 začínáme malým pivem v restauraci sousedního luxusního hotelu. S kocovinkou a plným bágly na zádech pak šplháme vzhůru do hor. Ke klášteru, který jsme cestou chtěli vidět, netrefíme…

Je teplo, svítí Slunce. Ve vesničce Rozhen nabíráme vodu a pokračujeme nahoru. Tady už je stoupání strmé, cesta vede vyschlým říčním korytem a pak sice krátkým ale o to prudším suťoviskem. A je to tady, poprvé nadáváme… Nahoře máme krásný výhled přes hranice až na Řecko, hledáme místo na stany a kocháme se. Ještě ve 22 hodin je příjemných deset stupňů. 

 

22. 9. (14 km, 7h 30m)

 

Budíček je v 7:00, Milanův kapesní teploměr ukazuje 6 stupňů. Držíme se zelené značky a opět stoupáme až do sedla v 1 700 m n.m. Procházíme lesy, křižujeme horské louky, jo, jsme konečně zase nahoře, jsme v Pirinu…

Zíďas znovu začíná trpět, teď už to ale není kocovina, ale paty. Pořídil si nové boty a před cestou je nejspíš málo prošlápl, když nám večer ukáže výsledek, jdeme do mdlob. Paty má úplně rozedřené. Pája mu je zasypává a lepí tejpovačkou, čímž se stává na pár dní jeho osobním lékařem.

Stan stavíme kousek od chaty Pirin (1 500 m n. m.). Na místě se v sezóně zřejmě kempuje, my jsme tady sami, kolem pobíhá jenom místní psík. Chata vypadá dost podezřele, nejlepší časy má za sebou, nikdo tam ubytovaný není a domácího vidíme jen přes okno. Dovnitř ani nejdeme.

Psík se ukáže jako pěkný hajzlík, během noci z našich zásob vytáhl Vaškovu šišku salámu a spořádal ji i s igelitovým obalem.

 

23. 9. (9,7 km, 7h 30m)

 

V 10:00 vyrážíme na další etapu. Pája cestou znovu lepí Zíďasovi paty, Milan s Honzou mu občas pomáhají s batohem. Je krásně, ale nahoře dost fouká. Šplháme až do sedla ve výšce 2 600 m n. m. Jsme na náhorní plošině. Hory jsou tu nádherné, kocháme se výhledy na jezera a okolní vrcholky. Poslední kus cesty jdeme mírně dolu a chatu, která stojí na břehu velkého jezera, vidíme už z dálky.

Myjeme se, pereme u žlabu, vaříme. Nad jezerem zapadá Slunce, kolem se pasou koně…no romantika.

Spíme v chatě, stan nám venku nedovolí. Nakonec  jsme rádi, teplota klesá pod nulu a dost fouká. Zíďas dál trpí a Vaškovi je trochu zle, točí se mu hlava (že by z rychlého výstupu?).

 

24. 9. (9h)

 

Ráno je nula, ale počasí je perfektní. Vaškovi je fajn, Zíďase na cestu připravuje doktor

Pája. Jdeme nádherný kus cesty přímo po hřebeni. Občas musíme šplhat přes skalky,

což z těžkým báglem není zrovna sranda, Ontysovi se trochu třesou kolena. Zíďas nepřestává trpět a začíná řešit, co dál… Trasa není snadná a kluci vpředu utíkají. Mírně klesáme kolem krásných jezírek zarostlých travou. Dorážíme k chatě Vyhren (1 955 m n. m.), odkud se podnikají výstupy na nejvyšší bod Pirinu - vrchol Vyhren (2 914 m n.m.). Zároveň sem vede silnice z údolí.

Chata je zčásti vyhořelá, zrovna opravují střechu, spíme v části, která už prošla rekonstrukcí. Je tu dost lidí. Využíváme sprchu s teplou vodou a na terásce v restauraci si dáváme pivo.

Potkáváme Čechy, kteří přišli z druhé strany od vrcholu. Řečmi o šplhání po skalách trochu nahlodávají Ontyse, který začíná pochybovat, jestli to nahoru dá. Dá. Kousne se a rozhodne se pokračovat. Přesto dál už nepůjdeme komplet. Trek tu vzdává Zíďas s Vaškem, kteří se rozhodnou využít silnici k nouzovému úniku.

25. 9.

 

Vstáváme v 7:00, ale vycházíme až před půl desáté. 

 

Parta I: H+M+O+P (10,8 km, 10 hodin)

Stoupáme stěnou do sedla pod Vihren a pokračujeme na vrchol. Nahoře si užíváme bezva počasí, výhledy na krajinu i trekařky z konkurenčních výprav… Dolu lezeme dlouhým traverzem, Ontys má v náročnějším terénu trochu potíže, ale všechny nástrahy překonává. Po hřebeni se dostaneme k bivaku Konchevo, kde se rozhodujeme přidat další dvě hodiny a etapu natáhnout až k Suchodolskému jezeru. Na břehu stavíme stany. Hned na to se dost ochladí. Ontys má skvělou náladu, že náročný den zvládl, a na oslavu se slušně picne slivovicí. 

 

Parta II: V+Z

Vracíme se kousek zpátky, po cestě, kterou jsme včera přišli k chatě a po pár kilometrech rozbíjíme odpočinkový tábor na kamenité plážičce u jezera přímo pod skalní stěnou. Uprostřed je ostrůvek, kolem zelená tráva. No prostě pohoda. Tohle jsme potřebovali, dáváme koupačku a večer se kocháme západem Slunce. Tohle jsme potřebovali, kluci nasadili ostré tempo, aby stihli přejít Pirin i Rilu a my prostě nestíhali. Rozmýšlíme, co dál. Opustíme bulharské hory a zkusíme to natáhnout k moři. Nejblíž to bude do Řecka…

 

26. 9.

 

Parta I (12,1 km)

Je slunečno. Od jezera klesáme k chatě Javorov, kde pereme v soustavě koryt, za což dostáváme slušný céres od nepříjemného domácího. Náladu nám spraví vydatný oběd (2 piva, šopák, vaječná omeleta a čokoláda na závěr). Po jídle zase stoupáme (máme lenivou, takže pěkně pomalu) po červené značce. Ta nás vede přes sedlo ve výšce 2 200 m n.m., kde jsme původně chtěli nocovat, ale v husté kosodřevině není na stan místo. Jdeme dál. klesáme k Predělu a zhruba v 1 800 m n.m. těsně před setměním konečně můžeme rozdělat stany na cestě, která křižuje tu naší. 

 

Parta II

My od našeho jezírka znovu scházíme k chatě Vihren a kolem ní se vydáváme dolu po silnici vedoucí do zimního střediska Bansko. Zkoušíme stopovat, brzy nám zastaví starší vysmátý veterinář, který se s námi hned dává do řeči. Vypráví nám o medvědech, kteří si prý chodí pro jídlo až do hotelů, kde mívají hody v kontejnerech místních hotelů. 

V Bansku zkoušíme najít spojení někam k moři. Půjde to, autobusem skoro až na pláž. Na spoj akorát musíme čekat do druhého dne, takže si najdeme penzion a  procházíme se městem, které trochu připomíná Tatranskou Lomnici. Zajdeme i na kávičku. Dovolená ve stylu totálních balíků začíná…

 

27. 9.

 

Parta I (9,5 km)

V 7:20 máme budíček a vydáváme se pohodovou cestou dolů do Predělu, kde silnice dělí pohoří Pirin od Rily. V Predělu si dopřáváme oběd v restauraci (steak, polévka, šopák, 2x pivo) a doplňujeme zásoby na druhou část treku v místním minimarketu. Nějak se nám k tomu připlete i flaška rakije. 

Pokračujeme kus po silnici k chtě Preděl. Dorážíme docela brzy, takže na chatě máme do času tu zbloudilou rakiji otevřít a zhodnotit přechod Pirinu (78,8 km za námi). Nakonec nám zbude i na to, abychom trochu naplánovali pokračování treku v Rile (78,9 km před námi). Po rakiji máme chuť na párky, Pája dobrovolně vyráží do krámku, který je podle mapy pouhý kilometr od chaty. Vrací se až po dvou hodinách. A bez párků. Obchod nenašel, takže to natáhl až zpátky do vesnice, ale ani tam nakonec neuspěl. Večer si chce napravit svým oblíbeným praním, jenže ani to mu nevychází - domácí mu uprostřed sprchy oznámí, že musí okamžitě zavřít vodu…

 

Parta II

Autobusem se dostáváme na hlavní silnici 19 vedoucí ze severu na jih, dálkový spoj nás pak vezme až do řecké Soluně. Odtud se přesouváme na jih poloostrova Chalkidiki, do vesnice Nea Moudania, kde by měl být kemp na pláži. Z autobusáku nás k branám kempu převáží taxík, ale vrata jsou zamčená. Kemp na pláži už má po sezóně… Obcházíme areál a nakonec přece jen nocujeme u moře! 

 

28. 9.

 

Parta I (14,9 km) 

Ráno vyrážíme za deště. Pokračujeme po červené značce a pozvolně stoupáme. Trochu bloudíme a hodně hledáme vodu. Nakonec se vyšplháme na hřeben do výšky 2 100 m n. m., kde se dostáváme do mraků. Po dalších 200 výškových metrech začínáme hledat místo na stan. Odbočíme

z trasy a podmáčeným terénem trochu klesáme. Stany rozbíjíme ve svahu s výhledem na Pirin a město Bansko. Poprvé dorážíme v promáčených botách. Počasí se nakonec vybírá a Pája hned natahuje šňůru na prádlo mezi kosodřevinu a stan. Dost fouká takže teplo rozhodně není, jídlo

si děláme na vařičích ve stanech.

 

Parta II

Na pláži zůstat nemůžeme, takže se ráno vydáváme podél šumícího moře dál. Pěšky přejdeme most přes průplav oddělující sousední ostrůvek a tam na pár dní kotvíme ve vylidněném malém letovisku Nea Poteidaia. Chvíli bloumáme mezi řadami penzionků, které jsou po sezóně většinou zabedněné. Pak nakonec přece jen najdeme Řekyni, která nám jeden pokoj na pár dní pronajme. V městečku skoro nikdo jiný není, je tu jeden otevřený krám a na pláži funguje už jen jedna restaurace. Nakupujeme, jdeme na pivo a koukáme na moře. Je trochu zima, ale zítra si určitě do vln skočíme.

29. 9.

 

Parta I (12,6 km)

Kolem 7:30 lezeme ze spacáků do mlhy a mezi mraky. Věci přes noc neuschly, oblékáme se do vlhkého. Vyrážíme na pozvolnou hřebenovou tůru se závěrečným klesáním k chatě Macedonia. U chaty se míjíme se skupinou cyklistů, kteří nám věnují půlku chleba, takže k večeři bude pečivo, i když chata je bez obsluhy. V podvečer přijíždějí motorkáři, ze kterých máme jistý respekt, takže, než odjedou dolů do údolí, chodíme kolem nich s dostatečný  odstupem. Vaříme a užíváme si večer plný hazardu (karty a kostky).

 

Parta II

Další dny trávíme tak nějak podobně (to nemá cenu ani rozepisovat). Nakupujeme si žabky a stylové plavky, procházíme ostrůvek, hledáme kešky, fotíme rybáře v přístavu, zajdeme na pivo/kávu a po večerech na telefonu sledujeme druhou řadu Sanitky. Jak teplouši v Tunisu no…

 

30. 9.

 

Parta I (11,3 km)

Budík zvoní v 7:00, vyrážíme až v deset. Čekáme déšť, ale sprchne jen občas, jinak je spíš větrno a chladno. Strmě stoupáme na hřeben, cesta je místy zajištěná. Obdivujeme panoramata nad sestavou jezer a nakonec klesáme k chatě Ribni Ezera. Chata je docela velká a s obsluhou. Ale zato dost zanedbaná. No nač tu používat eufemismy - všude je bordel, špína, sprcha připomíná chlív. Ontys se štítí postele, takže zaléhá na zemi, pak ale koukne pod postel a rychle vyskakuje nahoru. Radši rychle usínáme. Celou noc dost prší.

 

1. 10.

 

Parta I (16,4 km)

Za mírného deště nastoupáváme 300 výškových metrů na magistrálu vedoucí po hřebeni Rily. Skoro celý zbytek tůry jdeme po vrstevnici. Pavel napálil tempo, ostatní zaostávají, ale všichni pochodujeme bez zastávky, protože prší a je docela zima. Na chatě Grančar jsme sami, obsluha žádná, budeme muset šetři jídlem. Nakonec ale doráží správce, sympatický chlapík, u kterého jsme si objednáváme chleba, pivo a tradiční šopský salát. Zatopil nám v jídelně v kamnech, takže můžeme sušit. Hlavně boty. Dáváme partičku karet a jdeme se dorazit na pokoj z vlastních zásob. Večer venku naměříme 3 stupně.

 

2. 10.

 

Parta I (12,4 km)

Ráno jsou dva pod nulou, venku je čerstvě nasněženo, voda neteče, zamrzla. Vracíme se od chaty zpátky na hřeben a v mracích vyrážíme k Musale, nejvyšší hoře Balkánu. Ve výšce 2 500 m n.m. začíná padat mrznoucí déšť, který nám dělá společnost až na vrchol. Tam trávíme asi 30 minut.  Vzpomínáme, jak jsme se před týdnem vyhřívali na vrcholu Vyhrenu, teď klepeme kosu. Během sestupu k moderní chatě Musala sněží. Představujeme si vířivku, povlečené postele a párky k večeři, ale čeká nás zklamání. Nová chata už je zavřená, přespíme ve vedlejší výrazně starší. Domácí zatopil, takže se aspoň hřejeme, k jídlu je čočková polívka s chlebem a pivko. Pořád sněží a venku už je to znát, je kolem nuly takže sníh se drží.

 

3. 10.

 

Parta I (11,3 km)

Už z okna vidíme, že poslední etapu půjdeme sněhem, napadlo 10 cm, teploměr ukazuje minus dva, je syschravo. Klesáme přes lyžařský areál do střediska Borovets. To připomíná Špindl, ale po letní sezóně a před tou zimní je tu prázdno. Hledáme ubytování, uspějeme v budově horské služby, kde dostaneme za 18 leva perfektní podkrovní apartmán i s televizí. V městečku jsou moderní hotely, spousta barů (zavřených) a několik obchůdků se suvenýry a potravinami. Zásoby jsou ale dost bídné - párky, na které se už fakt těšíme, musíme nakupovat na třikrát, v žádném krámu jich nemají dost pro 4 lidi. Dáváme je jako předkrm a večer vyrážíme ještě na večeři do města.

Slavíme! Pirin a Rila jsou za námi…celkově jsme ušli 159,7 kilometrů.

 

4. 10.

 

Parta I

Z Borovetse několika autobusovými spoji míříme k Sofii. Dorážíme po obědě, máme domluvený hostel, odkud nás doprovázejí do pronajatého bytu.

 

Parta II 

Noc jsme strávili v Soluni, kam jsme z našeho letoviska dorazili autobusem. Musíme šetřit, takže jsme vynechali penzion a přenocovali z části v hospodě a z části na lavičkách na mole, které funguje jako kulturní centrum s galeriemi. Dospáváme v dalším spoji, který nás veze zpátky do Bulharska. Odpoledne jsme v Sofii.

Zase jsme komplet. Vašek se Zíďasem předvádějí své plážové úbory, které si pořídili…fakt dobrý… Vyrážíme do restaurace na večeři v balkánském stylu. Pochutnáváme si, zapíjíme shledání a nakupujeme víno na večírek v našem bulharském bytě.

 

5.10.

 

Touláme se Sofií, hledáme kešky, končíme v baru, kde zírají, kolik vypijeme piva. Vašek s Honzou pak pokračují v obrážení putyk a tah zakončují kulečníkem ve společenské místnosti našeho hostelu. Aby nám bylo blbě do letadla samozřejmě… 

 

6.10. Odlet směr Praha

nahoruadolu.cz | cestopisy, fotogalerie © 2017 by VK