Z Kings Canyon do Yosemite po John Muir Trailu

 

„Každá dvojice borovic tvoří bránu do nového světa“

― John Muir

 

Zas jsme objevili nový kus světa. Prolezli jsme mezi spoustou borovic a aspoň na chvíli zjistili, co znamená opravdová divočina. Zakusili jsme hlad a vyčerpání, ale hlavně jsme se na dva týdny stali součástí neuvěřitelné nádhery. Prošli jsme Johnu Muir Trail.

 

Přírodovědec a ochránce divočiny John Muir pronesl spoustu mouder... Jedno z nich říká: „Tisíce unavených, nervově otřesených a civilizací postižených lidí začínají zjišťovat, že vydat se do hor znamená vrátit se domů, že divočina je nutnost.“

 

A tak jsme se my tři unavení a nervově otřesení (Milan, Vašek, Honza) vydali za tou nutností do Kalifornie, abychom aspoň na pár dní zapomněli, co je to civilizace.

 

Honzův rok (nebo dva) starý nápad na trek po kalifornských národních parcích konečně uzrál. Expedice 2018 míří do USA. Naplánovali jsme cestu, která spojuje americké národní parky Kings Canyon a Yosemite. Z většiny kopíruje slavný John Muir Trail, sbíhá se s Pacific Crest Trailem a hlavně vede přes lesy, řeky, potoky a hory. Nahoru a dolu. 

Den 1 (11. – 12. září)

 

První den bude hodně dlouhý. Vyrážíme z pražské Florence, abychom na konci vystoupili v San Francisku... Scházíme se na poslední chvíli, jak už to tak máme ve zvyku. Honza, který má u sebe naprosto netakticky jízdenky i řízky, musí autobus dokonce dobíhat. Naštěstí je z nás nejmladší a nejrychlejší...

 

Máme řízky, jízdenky i Honzu. A rum, kterým hned na začátku večerní cesty do Vídně musíme zapít ten úvodní stres. Nejdřív nekompromisně vyhazujeme arabskou rodinku, která nám zasedla rezervovaná místa, ale ve Vídni už naplno projevujeme náš pozitivní vztah ke všem dobrým lidem jakéhokoliv vyznání: zoufalému námezdnímu dělníkovi z Polska věnujeme české pivo a půjčujeme telefon, aby se mohl spojit s partou, která ho v Rakousku nechala napospas. A taky chválíme řidiče Uberu Ahmeda, který nás veze na letiště.

 

Po půlnoci rozbíjíme první tábor na podlaze vídeňského letiště a navzdory předsevzetí na chvíli i podléháme spánku. V 7:30 ve středu 12. září odlétáme směr Amsterdam. Rychlý přestup a hurá proti času přes Atlantik. Střídáme jídlo, spánek, zmrzlinu a víno. Po jedenácti hodinách celkem pohodového letu vystupujeme v San Francisku. Místo vstupního pohovoru absolvujeme u přepážky jen krátkou kontrolu víz a povolení ke vstupu do národních parků. Můžeme vstoupit. Hello America!

 

Dobrá nálada se kazí, když zaslechnu svoje jméno v letištním rozhlase – můj bágl nedorazil. Dostávám příslib, že mi ho do večera přivezou na hostel. Maximálně do rána. Začínám tušit problém...

 

Nadzemkou frčíme do centra City. Pěšky dorážíme do hostelu na Post Street https://www.usahostels.com/locations/san-francisco/ (210 dolarů za noc pro tři) a hned po ubytování se vydáváme do předem vyhlédnutého outdoorshopu, kde potřebujeme dokoupit jídlo na cestu a medvědí boxy.

 

Ulice téhle části San Franciska lemují polehávající bezďáci a smažky, jeden si cosi píchá do ruky přímo před vchodem na školní hřiště. Dost tu páchnou chcanky. První dojem nic moc...

 

V obřím REI store (840 Brannan St.) mají všechno, co budeme potřebovat: mapu, sušené jídlo na způsob travellunche i bear boxy - speciální tvrzené plastové barely, kam se v divočině před medvědy a jinou havětí schovává jídlo, léky i hygiena. Dlouze vybíráme ze dvou velikostí. Ty menší by se mnohem líp cpaly do batohů, ty větší zase pojmou víc věcí. Po půl hodině bereme ty větší a děláme dobře, jak se ukáže později.

 

S pauzou na pořádný americký burger a typické pivo bez pěny se vracíme na hostel. Počet podivných individuí v ulicích s tmou narůstá. 

 

V hostelu potkáváme italského sommeliera Marka, který ve Frisku hledá job a jednu noc s námi bude sdílet pokoj. Ovšem nepotkáváme můj batoh. Na recepci tvrdí, že nepřišel. Nervozita stoupá...

 

Docela vyčerpaní jdeme spát. Pořád je středa 12. září. Dnešní den trval 35 hodin.

Den 2 (13. září)

 

V noci mi přišel mail, že bágl je na místě určení. V sedm ráno radostně seskakuju schody, ovšem na recepci dál tvrdošíjně opakují, že žádný batoh nepřišel. Teď už se i vztekám. Píšu kurýrní službě, aerolinkám a kdoví kde všude... Přesvědčují mě, že zavazadlo doručili a ať ověřím všechny možnosti. Znovu to zkouším na recepci, ale jsou zatvrzelí: Nic.

 

Jdeme na snídani, o blok dál natrefíme na skvělé snídaňové bistro Honey Honey.  Fakt vynikající jídlo nám trochu zvedá náladu, nicméně musíme přebookovat jízdenky na vlak do Fresna, plánovaný spoj nestíháme. Píšu další vyčítavé maily...

 

Za další hodinu se znovu marně ptám po batohu v recepci. Po třetí várce zoufalých mailů se musíme vystěhovat, cestou na pokoj míjím hostelový skládek bagáže. Ve dveřích právě pikolík luxuje a já přes něj zcela zřetelně vidím svůj bágl!!! 

 

Nevím, jestli mám brečet, nebo se hystericky chechtat, vychází ze mě něco mezi. Už jsem se s ním loučil a potichu přemýšlel, co budu dva týdny v tom prochcaném špinavém městě sám dělat, a on tam celou dobu leží!!!!!!!! Házíme na recepční co nejvyčítavější pohledy, zanadáváme si, ona jen pokrčí rameny a s úsměvem se omlouvá. To nám to tu pěkně začíná...

 

No nic, je třeba vyrazit dál od civilizace, která se nám nejspíš mstí, za to, že jí hodláme opustit. V 11 dopoledne nasazujeme batohy (i já!) a vyrážíme na autobusák. Tentokrát se proplétáme mezi mrakodrapy přes čistější byznysovou čtvrť. U autobusového nádraží dokupujeme sušenky, čokoládky, nějaké sýry a salámky a pár konzerv. V bufetu nám zakazují pít pivo na veřejnosti, tak si jich do vlaku kupujeme rovnou každý šest. Na nás si nepřijdou!

 

Ve dvě nás odváží autobus přes Bay Bridge do Emery na předměstí Oaklandu. Odtud ve 14:45 frčíme dál vlakem. 

 

Po cestě kalifornským venkovem v 18:45 vystupujeme ve Fresnu, městě okresního formátu. V místní sámošce si dáváme pizzu a z lavičky před krámkem zkoušíme Uber. Funguje to!! Šofér David je u nás za 4 minuty a nemá problém ani s dvouhodinovou cestou až na samotný konec silnice do místa, které se celkem příznačně jmenuje Roads End. Za další dvě hodiny budeme v národním parku Kings Canyon!!

 

Jedeme už za tmy, kolem deváté večer přijíždíme na hranici divočiny, cedule už tu varují před medvědy. David vypadá dost vyděšeně, valí zraky a rychle nás vysazuje, bere 10 dolarů dýško a loučí se. 

 

I my máme docela sevřeno, ale jsme tu!!!

 

Kluci jdou obhlídnout okolí a já zůstávám stát u silnice. Po 20 vteřinách mi dojde, že tam trčím ve tmě sám se všemi těmi taškami nacpanými jídlem. Jsem snad návnada?  Tiše volám o pomoc... Parťáci se mi samozřejmě smějí, ale chtěl bych vidět je.

 

Věci nakonec uložíme do medvědího kontejneru - plechové skříně, do kterých se ve větších tábořištích schovávají zásoby. Neznámý les, tma a ticho, to pro tři greenhorny nejsou zrovna ideální podmínky na první spaní v lese... takže rozkládáme ležení přímo mezi auty na parkovišti. Kolem sebe pro jistotu rozmístíme i hůlky – jednu útočnou, druhou obrannou – tak, jak nás to naučila vloni na Korsice ta strašlivá stvůra liška.

Nad námi mezi obřími borovicemi prosvítá nádherná hvězdná obloha, stres opadá, usínáme s úsměvem.

Den 3 (14. září)

 

Roads End –> Paradise Valley

 

9:30 – 16:15 hod

 

1535  –> 2122 m. n. m.

 

Stoupání: 587 výškových metrů 

 

Délka: 14 km

 

Vstáváme radši brzy (6:15), aby nás na tom ilegálním provizorním tábořišti nikdo nevyhmátl. Balíme a přesouváme se k nedaleké stanici rangerů, kde si máme vyzvednout permit. Snídáme a skládáme jídlo do cestovních medvědích kanystrů. Jen tak tak se nám tam všechno vejde. Vymýšlíme, jak se ta velká neskladná věc cpe do batohů. A hlavně, jak se k ní dají narvat i další věci, které s sebou táhneme.

 

Sympatická rangerka nám dovolí mírně upravit nástupní trasu, takže nemusíme hned do nejprudšího stoupáku, ale po příjemnější oklice. Dostáváme povolenku a varování před “manic bears“, kteří nás čekají na cestě. No super! Hlavně jim prý nemáme ublížit. Spreje proti medvědům, kterými jsme vyzbrojeni, se tu používat nesmí. Místo toho máme v případě nežádoucího setkání dělat hluk, případně házet kamínky velikosti golfových míčků (maximálně!). A mířit na hrudník, ne na hlavu! Jasně...

 

V 9:30 děláme první kroky po pěšině vedoucí do nitra Kings Canyon National Park, kde bychom se chtěli napojit na trasu John Muir Trailu (JMT). Současně s námi se z Roads End na různé trasy po okolí vydává asi 30 lidí, nikdo z nich ale nemá namířeno tak daleko jako my. Máme před sebou nějakých 300 kilometrů vysněného treku.

 

Stoupáme podél potoka. Všude se tyčí vysoké borovice a jedle, cesta se postupně zvedá...zvedá...a zvedá... až máme výhled do celého nádherného skalnatého údolí. Amerika jako vyšitá! Míjíme vodopády Mist Falls a šplháme dál. 

 

Stoupání je konečně mírnější, ale únava je znát. Už je nám jasné, že až na křižovatku s JMT to dneska nedáme. Znamenalo by to na konci plošiny zahájit další stoupání a ještě zdolat 600 výškových metrů. Zkusíme alespoň dojít co nejdál.

 

Míjíme několik tábořišť, která se od okolí liší jen tím, že je u nich zapíchnutá cedule a občas se tu vyskytují i plechové skříně na jídlo. Stan se v národních parcích může stavět jen na vyznačených místech. Dostáváme se do zóny “manic bears“. Cedule znovu opakují pokyny, které jsme dole dostali od rangerky. Snažíme se při chůzi dělat kravál hůlkami a zvoníme rolničkami na batozích. 

 

U třetího tábořiště si dáváme pauzu a... je tam! Kousek za stany si to štráduje medvěd!! Od stanů je sotva 20 metrů, od nás asi 100. Naprosto v klidu si vykračuje směrem k řece, nikoho si vůbec nevšímá. Pár lidí z tábořiště ho pozoruje spolu s námi. Černý méďa přebrodí řeku a mizí v porostu. Tak to bychom měli... Žádného dalšího už potkat nemusíme.

 

Následující kus cesty mlátíme hůlkami o dost hlasitěji. Potkáváme ale už jen veverky. Těch tu pobíhá několik druhů – třeba malí pruhovaní čipmankové jako z Rychlé roty nebo o dost větší šedivé připomínající spíš sviště.

 

Chvíli po čtvrté odpoledne dorážíme na další místo, kde se dá tábořit, a ani nediskutujeme, jestli jít dál. Máme toho dost. Honza už na druhý pokus! vybírá nejvhodnější místo pro stan, vaříme, myjeme se v řece. Uklízíme věci na noc do plechového boxu, který tu je k dispozici, a brzy po zalehnutí usínáme.

.Den 4 (15. září)

 

Paradise Valley –> pod rozcestím se Sawmill Pass Trail

 

9:30 – 16:30 hod

 

2122 –> 3050 m. n. m.

 

Stoupání: 928 výškových metrů 

 

Délka: 13,5 km

 

V sedm ráno nám přijde popřát dobré jitro srnka s kolouchem, naprosto v klidu se prochází kolem stanu. Tady zvířata necítí od lidí žádné nebezpečí, jen veverky nás bombardují šiškami. Káva, čaj, snídaně, balení... a v 9:30 vyrážíme na další cestu vzhůru k JMT a Pinchot Passu. 

 

Po čtyřech hodinách stoupání jsme konečně na trase JMT. V náročném výstupu nás občas nechá oddechnout jen krátký traverz. Lesy řídnou, louky jsou tu sevřené vysokými stěnami, klukům to tu připomíná Pyreneje.

 

Míjíme partu mladých trekařů, jeden z nich jde v žábkách! Ale ne z frajeřiny, nohu má z pohorek úplně rozedřenou.

 

Na občerstvovací zastávce u potoka se po břehu mihne had. Taková žlutočerná užovka.

 

Ke konci etapy mám krizi, 1500 výškových metrů za dva dny se na mě podepsalo z naší trojice nejvíc. Máme to asi 1,5 km na křižovatku se Sawmill Pass Trailem, ale přemlouvám kluky, abychom zůstali níž. Aspoň stíháme koupačku v tůni a první praní spodků v potoce. Voda je studená, ale Slunce nás rychle osuší a zahřeje.

 

Vaříme a děláme první táborák. Jsme těsně pod hranicí, kde to ještě jde, nad 10.000 stop (3050 m) se oheň už rozdělávat nesmí. Dřevo je tu tak suché, že hoří okamžitě. 

 

Zjišťujeme, že nám už po dvou dnech část jídla zplesnivěla – sýry a chlebové placky bohužel letí do plamenů. Budou nám chybět...

Den 5 (16. září)

 

 

Pod rozcestím se Sawmill Pass Trail –> South Fork Kings River (pod Bench Lake)

 

9:30 – 16:30 hod

 

3050 –> 3650 –> 3100 m. n. m.

 

Stoupání: 600 výškových metrů 

 

Klesání: 550 výškových metrů

 

Délka: 15 km

Ráno je teplota na nule, vstávání nám v té zimě moc nejde, takže vyrážíme až po půl desáté. A rovnou nahoru. Máme před sebou 600 výškových metrů stoupání do sedla Pinchot Pass.

 

Procházíme krásnou krajinou, pomalu ubývají stromy, přibývají horská jezera. Každou hodinu si dáváme pauzičku. Ve 13:40 jsem (samozřejmě jako poslední z naší trojice) v sedle. V posledním úseku už cesta vede jen sutí mezi holými skálami.

 

V sedle je parádní výhled na obě strany, fotíme panoramata a kocháme se. Pak poprvé od začátku treku klesáme.

 

Úžasnou cestou procházíme kolem Lake Marjorie a dalších menších jezer. Zase se vracíme mezi stromy a strmým klesáním padáme až do údolí South Fork Kings River.

 

Etapu zakončujeme kilometrovým úsekem, který zase vede do kopce. U tábořiště nás vítá srnka (nebo laň?) se dvěma mladými. Vůbec se nebojí a zblízka pozorují, jak se staví stan.

 

Definitivně rozhodujeme, že se budeme držet JMT. Původně jsme chtěli jít boční, delší a o něco náročnější trasou, ale chlápek, jehož cestopis jsme si na netu četli, musel být bůh, nebo magor. Postupoval divočinou asi třikrát rychleji, než jsme schopni jít my. A to u toho ještě lovil! Jeho trasa by nás vyřídila a nestihli bychom dojít včas. I na JMT budeme mít, co dělat.

 

Hodnotíme taky zásoby a dochází nám, že hrozí problém. Poté, co jsme museli část jídla vyhodit, budeme muset šetřit. Máme to pět dní na John Muir Trail Ranch, ale nevíme, jak bude zásobený. Do prvního městečka s obchodem u Lake Thomas A. Edisson bychom dorazili až za sedm dní. Jsme uprostřed skutečné divočiny a lovit ani rybařit neumíme. 

 

Takže snižujeme dávky určené na večeře i denní svačiny. A taky pijeme kávu bez cukru! Hodům je konec. 

 

Naplno si uvědomujeme, jak jsme daleko od civilizace. Nejsme s ní ani ve spojení, signál není v podstatě už od začátku treku. Ale trudomyslnosti rozhodně nepropadáme, tohle jsme přece chtěli. Jsme šťastní...

Den 6 (17. září)

 

 

South Fork Kings River (pod Bench Lake) –> pod Golden Staircase (Paradise Lake)

 

9:38 – 17:30 hod

 

3100 –> 3670 –> 2930 m. n. m.

 

Stoupání: 570 výškových metrů 

 

Klesání: 740 výškových metrů

 

Délka: 17 km

 

 

V noci znovu mrzlo, ještě ráno je 1,3 stupně pod nulou. Slunce to má k nám do lesíku daleko, takže se sice probouzíme v sedm, ale ven lezeme až po půl osmé. 

 

A zase začínáme stoupáním. Cesta vede táhlým údolím podél potoka, americké meadows tu občas připomínají šumavské louky. Jakmile se dostaneme na úroveň lesa, postaví se před nás skalnatá stěna zakončená sedlem Mather Pass. V hřebenu okolo jsou vidět i další sedla, naše cesta vede samozřejmě tím nejstrmějším stoupákem. 

 

Odpočíváme u nádherného jezera, ale pořád vzhlížíme nahoru na tu příkrou pěšinu, což trochu kazí dojem. Stoupáme suťoviskem a pak nás serpentýny vedou mezi skalami. Nahoře se ale shodujeme, že těch 150 výškových metrů nakonec nebylo tak hrůzných, jak vypadaly zdola.

 

K optimismu přispívá parádní výhled do údolí, kterým jsme právě přišli, i na opačnou stranu. Jako bychom stáli před billboardy s reklamou na americkou divočinu. Nekonečná údolí, hřebeny, lesy, barvy. A ticho. 

 

Scházíme dolu k Palisade Lakes a nádhera pokračuje. Obě jezera jsou krásně modrá, sevřená skálami. Cesta vede nad nimi a pak klesá na břeh. Dorážíme na úžasné místo s plážičkou, ale kluky k táboření nepřesvědčím. Nádhera - nenádhera, ještě máme dost času, abychom šli dál. Jako vždycky...

 

Pod spodním jezerem vede cesta dolů mezi červeně zbarvenými keři dál podél potoka. Pak začíná prudký sešup po něčem, co možná připomíná schody – Golden Staircase. Točíme se klikatou skalnatou cestou. Na čtyřech kilometrech spadneme o 300 výškových metrů. Už chápeme, proč ta hezká holka, kterou jsme potkali kousek od jezera, brečela. Musela to šplhat nahoru...fuj!

 

Táboříme nakonec na přírodní terásce kus nad hranicí lesa. Místa vyznačená v mapě jako vhodná pro táboření už se od okolí neliší ani cedulí. Žádné plechové boxy už tu taky dávno nejsou. Stan stavíme na skále s výhledem na Slunce zapadající nad protějšími vrcholky. Stíháme tradiční očistu v potoce a po skromné večeři se kocháme výhledem na hvězdy a Měsíc. Už čtvrtý den a noc je obloha úplně bez mráčků.

Den 7 (18. září)

 

Golden Staircase –> jezero pod Muir Passem

 

9:33 – 17:30 hod

 

2930 –> 2440 –> 3150 m. n. m.

 

Stoupání: 710 výškových metrů 

 

Klesání: 490 výškových metrů

 

Délka: 20 km

 

 

Ráno se drží teplota na hodnotě 4,5 stupně. Po probuzení (6:45 budík, 7:00 venku) nás čeká nemilé překvapení – měli jsme noční návštěvu! Každý den poctivě balíme jídlo i hygienu do medvědích boxů, které táhneme. Co se do nich nevejde, dáváme do igelitek a všechno ukrýváme zhruba 10 metrů od stanu pod kameny. 

 

Jenže dneska máme zásoby rozhrabané. Vypadá to na sviště nebo podobné potvory. Pyramida z kamenů, která ležela na igelitech, je rozhrabaná. Tašky na cáry rozdrbané a v kelímku z tvrdého plastu prohlodaná díra. Vzaly to důkladně, potvory. A zaměřily se na Honzu.

 

Výsledek: snědené sušené ovoce, roztahaná sušená rajčata (ta jim asi nechutnala), ocucané pastilky proti bolení v krku, probraný Aspirin, Paralen i prášky na spaní. Mrchy si namíchaly slušný koktejl... Chvíli koukáme, jestli se někde poblíž neválí v rauši, ale nejspíš si to natahaly do nory. 

 

Honza dává dohromady, co mu zbylo, nejvíc ho mrzí rajčata. Náladu mu nezlepší ani polívka k snídani. Navíc mu pak praskne přezka od batohu. Den blbec.

 

Na cestu vyrážíme v obvyklý čas 9:30. První pocestní, kteří stoupají kolem nás, obdivují naše tábořiště. Tohle místo se nám fakt povedlo. Až na ty potvory, které tu někde blízko bydlí a teď mají pořádnou kocovinu.

 

Znovu je krásně a my podél potoka pokračujeme ve včerejším sestupu. Klesáme celé dopoledne. Kolem rostou osiky, jejich listí už žloutne. Další nádherné údolí.

 

Po polední pauze nás čeká opět stoupání. Tentokrát pěkně dlouhé. Míjíme Ranger Station postavenou kousek od cesty a nabíráme směr vzhůru. Vcházíme do oblasti, která je v mapě označená popiskem “Lots of aggressive bears“. Potkáváme ale jenom další srnky a veverky. Přesto nápadně přidáváme do kroku.

 

Potok tu meandruje loukou s vysokou trávou, všechno hraje barvami. Ve vodě plavou pstruzi. Tak nějak si představuju Aljašku, hlásí Milan. Honza hlásí medvědí hovno. 

 

Táhlé stoupání je vysilující, a to nejhorší nás ještě čeká. Chceme se dostat co nejblíž pod Muir Pass, takže musíme zdolat ještě 200 výškových metrů na 1,2 kilometru. Šplháme skálou, nad kterou je první z jezer pod sedlem. Než se tam dostaneme, Slunce se už schová za kopce, takže teplota rychle klesá. I tak stihneme aspoň rychlé ošplouchnutí v potoce. Ale vaříme pěkně uvnitř ve stanu. 

 

Jsme teprve pět dní na treku, ale už básníme o kole, pivu, vepřu-knedlu-zelu a podobných parádách. (Milan: Kung-pao z Kauflandu! Honza: A salát Rumcajs!)

 

Věci věšíme na strom, schovka pod kameny se neosvědčila.

Den 8 (19. září)

 

Jezero pod Muir Passem –> pod Evolution Lake

 

9:33 – 17:30 hod

 

3150 –> 3640 –> 3030 m. n. m.

 

Stoupání: 490 výškových metrů 

 

Klesání: 610 výškových metrů

 

Délka: 18 km

 

Ráno máme omrzlý stan, měříme 2,8 stupně pod nulou. Čekáme na Slunce a v 7:20 lezeme ven. Zásoby jsou netknuté, zavěšení na strom funguje. Zatím.

 

Milan přiznává, že má depku, ale volný den neuhádá. Místo toho ho ženeme rovnou do ostrého stoupání směr Muir Pass. To z něj tu trudomyslnost dostane. Stoupákem se probíjíme dlouhé 3 hodiny, z čehož mám zas depku já.

 

Začíná cesta jezer. Při stoupání míjíme dvě menší, pak pod sedlem odpočíváme u velkého Helen Lake s modrou vodou, která se vyjímá uprostřed holých bílých skal. Tady už zase není skoro žádná vegetace, jen ty skály a občas trsy trávy. Drápeme se dál, jakmile se dostaneme za sedlo, budeme mít na další dva dny od stoupání pokoj! To nám dodává sílu.

 

Nahoře stojí nouzový úkryt před bouřkami – čtvercová stavba s kupolí a komínem od zrušeného krbu. Všechno poskládané z kamenů. Uvnitř jsou holé stěny, deska na památku Johnu Muirovi a dalším borcům ze starých časů, pod ní jen ten zazděný krb. Stavba je inspirována italskými hütten, je tu naprosto čisto.

 

Kolem jsou jen hromady kamení, dolů koukáme na další jezera, nahoru na oblohu, která zas bude celý den bez jediného mráčku. 

 

Klesáme a míjíme Lake McDermand trůnící ještě v suti. Velké Wanda Lake už je obrostlé trávou a jeho modrá voda hraje hlavní roli v barevné šou. Tráva je žlutá, zelená, někdy i oranžová. Do toho bílé skály a azurová obloha. Velká paráda...

 

Dál klesáme kolem dalších dvou menších jezer. První jméno nemá, druhému v mapě říkají Sapphire Lake. Okolo jsou zase spíš skály. Kdyby se Vinnetou netočil v Chorvatsku, musel by se točit tady.

 

Níž u Evolution Lake už zase vede cesta trávou a mezi stromy. Jezero má spíš zelenou barvu, voda je průzračná. Dlouhé Lake se točí do zatáčky a vytváří bezpočet zátok se skalnatými ostrůvky, na kterých rostou stromy. Dneska nám JMT tu nádheru dávkuje po hrstech.

 

Pokračujeme podél potoka Evolution Creek ještě skoro 300 výškových metrů dolů do souvislého lesa.

 

Tábor zakládáme na perfektním místě – na kraji lesa na skalnaté plošině u soutoku několika potůčků. Mácháme se v jednom z nich a z pěti metrů nás pozoruje rodinka srnek. Když vytáhneme mýdlo, diví se, jak to, že ti podivní smraďoši najednou tak voní.

 

Děláme si oheň a pozorujeme okolní skály, které západ barví do sytě oranžové. Večer je rozhodně teplejší než včera. Milan se naštěstí dostal z deprese: „Dneska to byla zatím nejhezčí etapa!“

 

Na místní poměry ponocujeme! Ve 21:32 ale už Honza pospíchá do stanu. Musí ještě před usnutím stihnout partičku Mah-jongu na telefonu! Hraje každý večer, nikdy nedohraje... Čumí do toho 20 vteřin a pak mu iPhone padá na čelo...

 

Signál pořád není, už jsme šest dní bez jakéhokoliv spojení s domovem.

Den 9 (20. září)

 

 

Skála pod Evolution Lake  –> Muir Trail Ranch 

 

9:33 – 17:30 hod

 

3030 –> 2360 m. n. m.

 

Klesání: 670 výškových metrů

 

Délka: 23 km

 

Opět se nám nechce vstávat, i když si vždycky plánujeme, že vyrazíme brzy. Vylézáme po sedmé, na stanu jsou zase zmrazky. Slunce na nás dosáhne až po osmé. 

 

Opouštíme krásné tábořiště a vydáváme se na další část sestupu podél Evolution Creek. Dneska to bude celodenní klesání. Máme před sebou optimistický plán dorazit až na Muir Trail Ranch. To je záchytný bod pro všechny poutníky na JMT i Pacific Crest Trailu. Dá se tam přenocovat, najíst. Mnozí trekaři si tam nechávají poslat zásoby poštou, aby si je pak cestou vyzvedli a nemuseli je celou dobu tahat na zádech. 

 

Na ranči ale právě končí sezóna, takže my jsme objednání zásob neriskovali, předem jsme netušili, jestli by nám je místní kovboji ještě stihli na koních přivézt z údolí.

 

Tak jdeme naslepo. Ale doplnit zásoby bychom docela potřebovali, jídla už moc nemáme, i když šetříme. Zároveň tak trochu sníme o nějakém pořádném kovbojském steaku.

 

To všechno nás žene vpřed. Do lesů dorážíme v nevídaném tempu. Cesta je občas kamenitá, ale většinou spíš prašná. Každopádně od začátku pořád skvěle udržovaná, což už se nezmění až do konce. Za údržbu “chodníčku“ patří místním rangers velká pochvala!

 

Evolution Creek se stéká s dalšími potoky, spojují se do South Fork San Joaquin River, která podmáčí okolní louky. Vody je v celém národním parku spousta. Několikrát řeku křižujeme. Jeden brod přeskakujeme po kamenech a trochu si namáčíme boty. Je vidět, že spěcháme...

 

Následují další dva mosty, na třetím u přítoku Piute Creek opouštíme Kings Canyon National Park. Ve 14:45 vstupujeme do oblasti John Muir Wilderness.

 

Těšíme se na ranč a fantazie už pracuje. Malujeme si večeři o několika chodech, maso, hranolky, fantu, kolu, kečup, hořčici, pivo... Dokonce už plánujeme i nocleh ve srubu! A sestavujeme taky seznam zásob, které nakoupíme na další cestu: lečo, párky, čokolády. Ty představy nás nutí ještě vyšponovat tempo.

 

Pár kilometrů nad rančem potkáváme chlapíka, který po lesích hledá labradora. Chvíli zvažujeme, že bychom mu pomohli a dostali za to na ranči víc masa, ale pak radši pokračujeme vstříc večeři. Milan z ničeho nic zvýší hlas, skoro na nás křičí: „Ne že si, vy blbci, rovnou objednáte něco velkýho!“ Zíráme na něj. „To by jim dlouho trvalo. Dáme si nejdřív něco menšího, aby to bylo dřív hotový. Až pak hlavní jídlo!“ vysvětluje důrazně svůj plán. 

 

Souhlasíme a řítíme se do údolí k ranči...

 

Je to pár srubů obehnaných listnatým lesíkem a dřevěnou ohradou. Vidíme koně a taky zatlučená okna několika chatek, které se tu v sezóně dají pronajmout. Ještě pár metrů a už vidíme i ten strašlivý nápis: No cabins! A hned je nám jasné že taky No drinks! a No food! Zoufale po sobě koukáme, to přece nemůže být pravda...

 

Je! Navíc dorážíme v 16:45 a oni v 17:00 zavírají. Ubytovat ani najíst se tu nedá, dokonce ani dokoupit zásoby! Otevřený je jen obchůdek se suvenýry, kde si můžeme zaplatit internet. Za 10 dolarů kupujeme aspoň těch 15 minut, abychom rychle napsali maily domů, kde o nás už pěkně dlouho nic neví. 

 

V obchůdku se přistihneme, jak prohlížíme police, jestli se jim mezi ty suvenýry, baterky a plynové kartuše přece jen nezatoulala nějaká ta plechovka s párky. Nezatoulala, samozřejmě. 

 

Střídáme se u stařičkého notebooku a Honza, který už má napsáno objevuje spásu. No, spásu... Venku stojí pod přístřeškem pár pytlů a barelů se zbytky, které tu nechali trekaři, co na ranči svoje putování ukončili. Vypadá to spíš jako smetiště. 

 

Zásoby jsou k dispozici, ale rozhodně nejsou kdovíjak pestré: Rýže, čočka, slaný hrášek, spousta cereálií různých tvarů, jakési placaté klobásky zatavené v pytli. Bereme! Druhé balení klobásek je už otevřené. „To radši neber. To může bejt zkažený,“ upozorňuje mě Honza. Házím druhé klobásky zpátky do barelu a popadnu místo nich pytlík oříšků. 

 

Aspoň něco...

 

Utábořit se musíme mimo areál ranče, takže táhneme věci o kus dál k řece. Tam se dohadujeme, jestli to byl totální provar, nebo záchrana. Já jsem jednoznačně pro provar! Kluci ale optimisticky tvrdí, že to byla výhra, protože jsme nabrali aspoň trochu jídla a nemusíme sestupovat z naší cesty k Lake Thomas A. Edison. Tam by sice měl být zásobený krám, ale kvůli odbočce bychom ztratili celý den, který by nám mohl na konci chybět.

 

Dívám se na všechny ty oříšky, 1 pytel hrachu, 2 buráková másla, 3 pšeničné placky, 4 pytlíky cereálií, sušené ovoce a pár sáčků kafe. Pořád mi to jako výhra nepřipadá. Nakonec se shodneme na remíze. 

 

Opékáme prťavé, ale voňavé klobásky. Jsou skvělé! Tak jo, přidávám bod za výhru v prodloužení. To jsme jim to na tom ranči nandali...

 

„Ty druhý klobásy jsi nevzal, co?“ ptá se mě Honza s mastnou hubou. „No, nevzal. Zakázal jsi mi to,“ odpovídám, čímž zklamu nejen jeho, ale i sebe. Že můžou být zkažené? Teď už by nám to zas tolik nevadilo.

 

Znovu přepočítáváme pobrané zásoby a zbývající dny. Vydržíme s tím málem čtyři dny do Red‘s Meadow, kde má být další možnost dokoupit jídlo? Oklikou k Edisonovu jezeru se zdržovat nechceme, tak to asi zkusíme. S těmi oříšky...

 

Jsme unavení, zklamaní, ale u ohně se přece jen máme fajn (v rámci možností). Vymýšlíme, kam pojedeme příště. Dost se nám zamlouvá plán vyrazit si vlakem po Transsibiřské magistrále – budeme cestovat, přitom se u toho povalovat v lůžkovém kupé, koukat z okna, usrkávat vodku a občas si odskočíme do jídelního vagónu. Ne, spíš si necháme jídlo vozit až do kupé. Hodně jídla...

Den 10 (21. září)

 

 

Muir Trail Ranch –> Bear Creek pod Marie Lake

 

9:30 – 17:20 hod

 

2360 –> 3300 –> 3050 m. n. m.

 

Stoupání: 940 výškových metrů 

 

Klesání: 250 výškových metrů

 

Délka: 14 km

 

 

Ráno jsou tři stupně nad nulou, takže docela teplíčko. Celý den bude zase vedro. Předbíhám, ale na modré obloze se odpoledne na pár minut objeví dva mráčky! 

 

Máme mírnou ranní depku, protože dobře víme, co máme před sebou – musíme vystoupat skoro tisíc výškových metrů. 

 

Snídáme cereálie a sušené ovoce z úžasných zásob, které jsme včera nabrali na ranči, a vyrážíme na zteč. Hned první úsek vede skoro kolmo do kopce.

 

Masakr pokračuje cik-cak v serpentýnách. Vystoupáme k potoku a podél něj ke kaskádě jezer. Kocháme se tou nádherou, ale ještě nás čeká 250 metrů nahoru. Poslední kus k Selden Pass zase křižujeme skálou. Ale jsme ve formě a naplno rozchození, tak to celkem odsýpá.

 

V sedle nás čeká už tradiční odměna – parádní výhledy. Pod námi je krásné Marie Lake. Je to trochu kýč, ale Honza s Milanem se shodují, že je to zatím nejhezčí vyhlídka. Tak fotím Milanovi tapetu do obýváku. Ti dva volové navrhují, že z té fotky uděláme radši puzzle...

 

Vydáváme se dolu k jezeru a kluci se kupodivu nechávají přemluvit k noclehu na břehu. Jenže máme ještě dost času... Zvažují se pro a proti. Výsledek? Klesáme ještě dva kilometry pod jezero k West Fork Bear Creek, kde táboříme na rozlehlé horské louce, kterou se vine koryto potoka. 

 

U skromné večeře se chválíme za rychlý výstup přes sedlo. Jsme dál, než jsme plánovali.

Den 11 (22. září)

 

 

Bear Creek –> Mono Creek

 

9:40 – 17:20 hod

 

3050 –> 2750 –> 3050 –> 2400 –> 2540 m. n. m.

 

Stoupání: 440 výškových metrů 

 

Klesání: 950 výškových metrů

 

Délka: 19 km

 

 

Nahoře je po ránu zase na nule. jako vždy se nám nechce vstávat. I Honza, který to většinou hecuje, dneska mlčí. Lezeme za sluníčka v 7:30. 

 

Podél Medvědího potoka klesáme loukami a pak mezi skálami. Tahle etapa bude tvrdá, dvě klesání, dvě stoupání...

 

Dostáváme se nad Lake Thomas A. Edison, přes které vede lodní spojení do turistického městečka se zásobeným krámem. Té odbočce se chceme vyhnout, zásoby nám snad jakž takž vycházejí. Přes den toho moc nesníme a na večer ještě máme travellunch.

 

Jezero není vidět, jsme kdesi v kopcích nad ním. Musíme překonat hřeben, docela ostré stoupaní lemují listnáče (nejspíš osiky) zabarvené do žluta i do červena. 

 

Pod hřebenem poprvé na JMT chytáme signál. Je 13:00, doma 22:00, tak rychle píšeme, že jsme v pořádku a přijímáme vzkazy z domova. Chvíli se nad telefony zapékáme...

 

Hřeben se táhne docela dlouho, pak se láme a začínáme padat. V nekonečných serpentýnách musíme lesem dolů o 650 výškových metrů do údolí Mono Creek, který napájí Edisonovo jezero. Přes vysoké stromy není nic vidět, jen další a další zatáčky. Mám depku.

 

Od potoka musíme zase vystoupat. Až na sedlo Silver Pass je to zase 900 metrů nahoru. Zkusíme něco z toho vyšplhat už dneska. Za necelou hodinku jsme o 150 metrů výš, což se zítra bude hodit.

 

Zapíchneme to na skalách nad North Fork Mono Creek, na obhlídku okolí tentokrát nevyráží Honza, ale já. Povede se mi ulovit super plácek na skále, kde je z kamenů postavené ohniště, stolek i něco jako lavička – kuchyňka a obýváček jak z doby kamenné. Kluci mě chválí, dělám, že v tom tu ironii nevnímám. Rozděláváme oheň v “krbu“, užíváme si pohodičku, nakonec mě chválí i bez ironie.

Den 12 (23. září)

 

 

Mono Creek –> Lake Virginia

 

9:45 – 18:00 hod

 

2540 –> 3320 –> 2800 –> 3190 –> 3160 m. n. m.

 

Stoupání: 1170 výškových metrů 

 

Klesání: 550 výškových metrů

 

Délka: 19 km

 

 

Ráno je teplíčko, přes šest stupňů, takže lezeme docela brzy, už v 7:10. Jenže si na tom slunci užíváme kávičku a vykládáme, takže stejně startujeme až 9:45.

 

První část dne patří šplhu na Silver Pass. Nekonečný kopec nejdřív zakrývají lesy, pak se kocháme na loukách, kterými meandrují potoky. V polední výhni se dostáváme až nahoru na skalnatou pláň, tady už je to spíš plazení se s jazykem na vestě. Vedro, sucho, dálka... Dorážíme k Silver Pass Lake a pak už krátkým traverzem dobýváme sedlo. Přiznávám, že dneska to byla taková dřina, že mě ani výhledy nenadchnou. Radši koukám do poslední konzervy rybiček, kterou máme dohromady k obědu. Teď už nám fakt zbývají jen ty cereální kolečka, oříšky a zbytek nasoleného sušeného hrachu. Těšíme se na Red’s Meadow a Mammoth Lakes, kde bychom se mohli konečně zase normálně najíst. Radši o tom ale zatím nemluvíme, víme, jak to dopadlo na ranči.

 

Dolů padáme kolem “indiánských“ jezer Chief Lake, Papoose Lake, Lake of the Lone Indian, Warrior Lake a Squaw Lake. Představuju si, jak tu kdysi všude kolem stála teepee a pobíhali rudoši.

 

Krásná krajina se vpíjí do lesa, potkáváme dvě holky v protisměru, vypadají, že jsou těsně před umřením. Cesta pokračuje po dalších nekonečných serpentýnách dolu do údolí Fish Creek. Už mě ty zatáčky se... nebaví. 

 

U mostu přes Fish Creek nás vyděsí vlk! Jen je nějak podezřele krotký. Vzápětí se ukazuje, že to je husky, na kterého za lávkou volá páníček. Děsivý vlk se k nám dost lísá. 

 

Máme dost. Ale pokusíme se to natáhnout až k Lake Virginia, abychom měli šanci další den dorazit k Red’s Meadow a jídlu. Bohužel to obnáší stoupání do protějšího svahu. Prudké stoupání...

 

Nad nádhernou loukou se tyčí sice poslední ale zato skoro kolmý kopec, depka jak sviň. Opět křižujeme stěnu po klikatici.  

 

Jsme tam! Lake Virginia je zalité večerním sluncem a ta paráda rychle zvedá náladu. I dobrý pocit z dnešního výkonu, dali jsme přes 1100 výškových metrů nahoru! I ty metry dolů byly dost nepříjemné. Na konci jezera stavíme stan, teplota rychle padá až k nule, dneska budeme vařit pěkně zalezlí ve stanu. 

 

Nocujeme v nejvyšší nadmořské výšce za celý trek (3160 m n.m.).

Den 13 (24. září)

 

 

Lake Virginia –> Red’s Meadow

 

9:50 – 18:10 hod

 

3160 –> 3200 –> 3020 –> 2370 m. n. m.

 

Stoupání: 40 výškových metrů 

 

Klesání: 830 výškových metrů

 

Délka: 26 km

 

I ráno je u jezera mrazivé (-1,4 °C), takže čajíček k snídani zas vaříme ve stanu. Tím se naše pomalé vstávání ještě natahuje. Na cestě stojíme v “rekordních“ 9:50. Potkáváme mladého kluka, který jde sólo celý Pacific Crest Trail. Je druhý měsíc na cestě, špinavější a vyhublejší než my.

 

Jestli ale budeme ještě chvíli zobat jen to naše zrní, budeme brzy vypadat jako on. Dneska už musíme dojít k civilizaci! V Red’s Meadow je kemp a snad i krám s potravinami, cíl je jasný!

 

Nejdřív trochu stoupáme, ale až na kraťoučké výjimky nás dneska čeká jen klesání. Padáme k Purple Lake, kde se profil ještě trochu zavlní, pak už jdeme jen dolu a dolu.

 

Obcházíme hřebínky, cesta vede lesem a je dost prašná. Přesto je pořád dokonale udržovaná a nikde nemáme problém s tím, že bychom ji nemohli najít. Trasa ani nemusí být značená, pěšinka je všude zřetelně vyšlapaná. Na JMT se zabloudit nedá. 

 

Pomalu se loučíme s horami, které se táhnou od Kings Canyon. Hřebeny tu přetne údolí Red’s Meadow, za ním začíná nový skalnatý svět. Ten nás dovede až do Yosemit.

 

Procházíme kolem dvou nebo tří kopců do ruda zbarvených červenou horninou. Zvláštní místo. Jako kdyby sem vůbec nepatřilo. Dovedu si představit, že bylo v indiánských dobách posvátné.

 

V dálce za červenými kopečky svítí bílá hora se stanicí lanovky na vršku, ta na druhé straně v zimě obsluhuje lyžařský areál u Mammoth Lakes. Blížíme se k civilizaci.

 

Svačíme. Kdyby mi někdy někdo tvrdil, že mi bude chutnat sušený hrách, vysmál bych se mu. Ale jo! Já dokonce vylizuju slané šlupky, které nám po tom hrášku v pytlíku zbyly.

 

Potkáváme zas dvě holky, tentokrát v nějakých skautských uniformách. Na té první je něco hodně divného, ale říkám si, že se mi to musí zdát. Ta druhá jde pár metrů za ní a moje zdání jenom potvrzuje. Jasně se to leskne v paprscích odpoledního Slunce. Ony mají neuvěřitelně chlupaté nohy! Nic takového jsem nikdy neviděl. Musíme se vzájemně ujistit, že se nám to nezdálo. Viděli jsme to všichni tři... Ty skautky byly chlupatější než my všichni dohromady. Asi letošní lesní móda...

 

Dostáváme se na další neuvěřitelné místo. Stráně nad Red’s Meadow připomínají pohřebiště stromů. Vypadá to tu jako V Tatrách po orkánu v roce 2004. Stromy jsou zlámané v půlce, k nebi trčí jen pahýly, některé ohořelé. Vše je tu ale necháno napospas, takže torza jsou prožraná kůrovcem nebo shnilá.

 

V teplém podvečerním světle to tu vypadá hodně zvláštně. Kombinace života a smrti, krásy a zkázy. Procházíme přímo mezi pozůstatky lesa a najednou jsme na silnici! Po 11 dnech vidíme asfalt a auta. Divné...

 

Silnice se točí ještě kamsi nad nás nahoru, ale my se po ní vydáváme dolů poslední dva kiláky ke kempu. Stojí tu pár karavanů a od nich voní grilované klobásky, sliny se nám sbíhají. Jenže žádný kiosek tu není! Nic! Jsme namydlení, zemřeme hlady...

 

Zoufale se hlásíme u místní šéfové a ptáme se, jestli by přece jen nebylo něco na zub. „Nahoře na kopci je restaurace, ale musíte tam být v 18:15. Pak už se jídlo objednat nedá,“ hlásí nám postarší lady. Vrací se nám krev do žil! Jenže je 18:02, máme v nohách dnešní třicítku a celkově už přes 200 kilometrů. A ten kopec je docela dlouhý... Proč jsme po té silnici nešli rovnou nahoru! Byli jsme 100 metrů od hospody!!

 

No nic. Tohle musíme zkusit! Vydáváme se na zoufalý úprk zpátky vzhůru. Přestože většinou chodím poslední, tady letím v čele našeho tříčlenného pelotonu. Jako bych na zádech neměl dvacetikilový bágl, přecházím do sprintu. V půlce kopce mi samozřejmě dojdou síly, a tak předávám vedení Honzovi, který letí hned za mnou podobně šíleným tryskem. Aspoň jsem mu ten spurt pořádně rozjel. Teď už je to na něm.

 

„Ty vole, já myslel, že ho v tom kopci fakt trhneš,“ chechtá se mi Milan. To už víme, že večeři stihneme. Zdálky sledujeme, jak Honza vrazil do dveří. Hrneme se za ním. Paní domácí je nejspíš zvyklá na špinavé, smradlavé, hladové a děsně udýchaná hikery, takže se ani ničemu nediví. 

 

Objednáváme double cheesburgery, kolu. Radostí jsme oněměli. Ono to klapne!

 

Než nám to připraví, naproti v krámku si kupujeme zásobu piva v plechu a slintáme nad balíčkem párků. Nakonec je necháváme na zítra a jdeme se nacpat burgery. Je to klasický americký venkovský podnik: Na zdech vlajky, jelení hlava, fotky, dřevěné obložení u baru koženkové otáčecí stoličky, přátelská obsluha. Něco jako bistro v Twin Peaks, kde se agent Cooper naléval překapávanou kávou.

 

Z fotek zjišťujeme, že ten zdevastovaný les, kterým jsme přišli, má na svědomí obří požár. Před pár lety v okolí nadělal pořádnou paseku.

 

Šéfová nám nabízí ubytování v chatce, neváháme ani minutu. Cabin má palandu a rozkládací postel, ve srubovém městečku je i sprcha. Jsme v ráji!

 

Když jsou z nás zase voňaví chlapci s plnými žaludky a vypranými spodky, posedáváme ve srubu a popíjíme pivko. Nad mapou počítáme etapy, které nám zbývají do cíle. Už pár dní tušíme, že máme skluz. Nejsme zas tak průbojní, jak jsme plánovali (to bude asi tím naším dlouhým vstáváním...), sice bychom do Yosemit nejspíš došli akorát, ale tam by nám nezbylo dost času na Half Dome a podobné atrakce (navíc chceme trochu prozkoumat i San Francisco na závěr). 

 

Poptáváme se, jestli by nás po místní silničce nepopovezl nějaký bus. Ale je po sezóně, takže spoje už nejezdí, za pět dní (30. září) to tu navíc kompletně zavírají. Za deset dní zavřou dokonce i silnici. Zbývá pár soukromých dopravců, zítra to zkusíme obvolat. 

 

Honza po třetím pivu vybaluje ještě jiný plán. Už před lety v Yosemite Valley byl, takže tam tolik času trávit nechce, radši by došel JMT po svých. Já s Milanem bychom zase rádi měli dole v Yosemitech nějaký den navíc. Vypadá to, že se rozdělíme. Půlíme jediný stan, co máme (my moskytiéra, Honza plachta) a veškerou výbavu, která se rozpůlit dá. 

 

Kecáme nad dalšími plechovkami a jdeme spát docela pozdě.

Den 14 (25. září)

 

Red’s Meadow –> autem do Tuolumne Meadows –> pěšky pod Cathedral Lakes

 

15:00 – 16:40 autem (103 km), 17:00 – 18:40 pěšky (6 km)

 

2610 –> 2800 m. n. m.

 

Stoupání: 190 výškových metrů 

 

(Honza: 9:00 – 18:00. 33 km)

 

Po jedenácti nocích na zemi je spaní na posteli nádherný luxus. Vstáváme v 7:00 a jdeme všichni na vydatnou snídani (vajíčka, klobásky, spousta kečupu, palačinky...).

 

Nad jídlem definitivně aktivujeme evakuační plán: Honza vyrazí po snídani sám pěšky, zbylí dva si zkusí sehnat odvoz. 

 

Madam domácí nás nechá připojit na svůj soukromý router, takže porovnávám nabídky dopravců na netu a rozesílám několik mailových dotazů. Kluci dokupují zásoby a Honza se po 9. hodině vydává na cestu. 

 

Milan a Vašek:S dopravou to vypadá dost zoufale, ale nakonec se přece jen podaří ulovit Lucase z MAWS Shuttle v Mammoth Lakes

Je ochoten nás vyzvednout v 15:00 přímo u srubů a hodit nás dodávkou do Tuolumne Meadows. To nám dost pomůže, vyhrajeme tím den navíc. Cena je 280 dolarů! jenže jinou možnost nemáme, leda běžet pěkně po svých za Honzou. Takže bereme...

 

Balíme, posedáváme, čteme, cpeme se studenými párky, odpočíváme, pereme. Sledujeme úplně pošahaného trekaře, který právě dorazil z kopců. Je mimo, splašeně pobíhá mezi domky a diví se všemu, co vidí. I sloupu s lampou. Že by blouznil hlady? To jsme takhle vypadali včera taky? No potěš! 

 

Lucas se svým luxusním černým transitem přijíždí přesně na čas. Je to sympatický Amík, ovšem původem z Brazílie. Můžeme vyrazit. Kroužíme z Red’s Meadow přes lyžařské středisko a město Mammoth Lakes až k dálnici, která vede mezi kalifornskými národními parky a nevadskou pouští.

 

Cestou přejíždíme hranici Yosemite National Parku, takže musíme zaplatit povolenku pro vjezd (15 dolarů na osobu).

 

Po hodině a čtyřiceti minutách jízdy nás Lucas vysazuje u obřího kempu v Tuolumne. Kemp je zavřený, stejně jako všechny místní obchody i benzínka. Tady už je definitivně po sezóně, rangeři jen potvrzují to, co tušíme: už se jen uklízí, přenocovat nelze...

 

Nezbývá než zase obout pohory, nahodit batohy a vyšlápnout ještě pár kilometrů nad Tuolumne. V okolí 4 km se tábořit nesmí, čeká nás večerní cesta nahoru ke Cathedral Lakes.

 

Šlapeme, co to jde. Aspoň dvě hodinky. Potkáváme pár pocestných, holky tu jsou čistější a voňavější...

 

Až k jezerům to nedáme, ale kousek pod nimi na utajeném plácku v lese blízko Cathedral Creeku objevíme ideální místo na stan. Tedy na moskytiéru, která nám z něj zbyla. 

 

Čteme si v letácích, co nám dali u vjezdu do parku. Prý tu kromě medvědů mají i pumy – Mountain Lions. No super. Šeří se a my samozřejmě hned vidíme liona za každým stromem. Před pumou se v té síťovce asi neschováme... V letáku je i rada, co dělat, když dojde na setkání: Stát, či pomalu couvat. Zvednout děti, aby vypadaly větší. Když “kočka“ sama neodejde, mávat rukama a křičet, případně po ní něco házet. Útoky jsou vzácné, ale stávají se. Když už kočka útočí, útok opětujte...“ Paráda! To se ještě budeme rvát s pumou.

 

Jsme dobře schovaní, ale naštěstí nejsme zase tak daleko od cesty a trasa z Tuolumne k jezerům je evidentně oblíbená, ještě potmě tu prochází pár skupinek s čelovkami. To by mohlo ty pumy vyplašit.

 

Honza: Stoupám zpět do kopců mezi jezera. Nejdřív procházím podivnými čedičovými výtvory Devils Postpile. Z terasovité skály trčí typické čedičové sloupy.

 

U rozcestí potkávám kluka, který je 70. den na cestě po Pacific Crest Trailu od Kanady do Mexika. Blázen...

 

Vlním se nahoru a dolu podél kaskády jezer. Hlavně to poslední Thousand Island Lake je fakt nádherné. Je ale vidět, že vody je tu málo.

 

Pro nocleh si vybírám fajn plac na rozcestí u Rush Creeku s ohništěm v kameni, který připomíná rybí hlavu. Opékám si párky, zakusuju chleba a popíjím 7Up.. Myslím na kluky, jestli se jim povedlo sehnat odvoz. Signál zase není.

Den 15 (26. září)

 

 

Cathedral Lakes –> nad Half Dome

 

9:10 – 17:15 hod

 

2800 –> 3000 –> 2200 m. n. m.

 

Stoupání: 200 výškových metrů 

 

Klesání: 800 výškových metrů

 

Délka: 19 km

 

(Honza: 8:45 – 18:30, 34 km)

 

Po delší době snídáme zase ve společnosti srnek, které se kolem nás nerušeně pasou. Vyrážíme na naše poměry docela brzo. Musíme vystoupat ještě kus ke Cathedral Lakes, pak nás čeká už jen klesání do údolí Sunrise Creeku.

 

Nahoře opět jdeme přes horské louky, ale krajina je tu o poznání vyprahlejší. Cesta je písčitá a tráva kolem seschlá. Z většiny potoků zbylo jen kamení. Ještě, že jsme nocovali u pramínku a nabrali zásoby vody. V jezerech nabírat nechceme, kapky s dezinfekcí má u sebe Honza.

 

Výšvih o 150 výškových metrů nahoru, a je to!  Když nepočítám zítřejší výstup bez batohů na Half Dome, tak to bylo poslední stoupání na trase celého treku!! Neuvěřitelné...

 

Míjíme skupinku ukřičených puberťáků. Když si nás všimnou, rozestupují se a hlásí: Hikers, hikers! Vypadá to, že nám tím projevují úctu, ale to jsme na omylu. Oni na nás upozorňují svoji vedoucí. Práskači. Skupinku totiž překvapivě vede rangerka z parku. Nehezká holka si pisklavým hláskem žádá náš permit pro vstup do parku. Ale usmívá se, zkontroluje papíry a nakonec nám radí, ať si včas nabereme vodu, že dál je ještě víc sucho.

 

Pak procházíme další území smrti – obří požářiště, místy z něj trčí jen ohořelé kůly, některé stromy jsou ale celé a mají jen ohořelou kůru. Oheň tu musel řádit docela nedávno. Zvláštní pocit procházet mezi mrtvými kmeny. U země se tu plazí nové rostliny, jen jsou to podivné druhy, které jsme jinak v lesích neviděli: vysoké trávy, divizny, otravná plazivá křoviska s trny a něco jako len. 

 

Začínáme klesat do Yosemite Valley. Dostáváme se na hřebínek, odkud už vidíme tu nádheru. Half Dome, celé údolí pod ním a až pohádkově tvarované oblé skály na druhé straně. Přes ohořelou stráň je to zvláštní, ale i tak nádherný výhled.

 

Máme tu po delší době zase signál, tak zkoušíme varovat Honzu před suchem a zavřeným kempem v Tuolumne. Pak ještě asi kilometr klesáme nad odbočku k Half Dome. Táboříme na skále s výhledem na jeho poloviční kupoli a zapadající Slunce. Je tu výrazně větší teplo než v horách, ještě teď večer je 14 stupňů.

 

Přes cestu se nám pár metrů od tábořiště přeplazí had – Milan tvrdí, že to byla krajta, ve skutečnosti spíš taková malá užovka.

 

Po koupeli večeříme a dáváme si rum, který se nám za 14 dní pěkně uležel v placatce.

 

Honza: Spaní pod přístřeškem z plachty od stanu a hůlek bylo v klidu a pohodě. V 8:45 startuju stoupáním do sedla Donohue Pass, který tvoří hranici mezi Yosemite National Parkem a Ansel Adams Wilderness. Vstupuju do Yosemit...

 

V sedle mě odloví ranger, mám permit jen v telefonu vyfocený od kluků, ale nějak mu to vysvětlím a naštěstí to projde. Varuje mě, že v Tuolumne je všechno zavřené.

 

Užívám si výhledy do údolí i na nejvyšší vrchol Yosemit Mt. Lyell, který se vzpíná hned nad sedlem. Dál padám nekonečným klesáním do Tuolumne Meadows podél meandrů Lyell Fork. 

 

V zavřeném kempu v Tuolumne potřebuju dobrat aspoň vodu, ale musím na pankáče. Voda už je zavřená, tak zkouším otevřít kohout pod jedním z poklopů u záchodků. Povedlo se. Jenomže tím zároveň pouštím proudem i vodu ve sprchách. Rychle nabírám a zavírám kohout, než začne potopa.

 

Pádím nahoru ke Catherdal Lakes a trochu doufám, že bych tam mohl dohonit kluky. Nejsou tu... Tak si dávám koupačku, stavím bivak a vařím travellunch.

Den 16 (27. září)

 

Half Dome –> Yosemite Village (Backpackers Camp)

 

8:20 – 17:00 hod

 

2200 –> 2694 –> 1210 m. n. m.

 

Stoupání: 494 výškových metrů 

 

Klesání: 1484 výškových metrů

 

Délka: 20 km

 

(Honza: 10:15 – 18:00, 30 km)

 

Vstáváme brzy, skrz moskytiéru máme výhled na měsíc nad Half Domem. Děláme čaj a pro jistotu si převaříme i vodu na cestu. Vyrážíme na Half Dome! Na naše poměry neuvěřitelně brzo, už před půl devátou!

 

Odbočujeme z JMT a ještě kus se táhneme nahoru s bágly. Pak je necháváme napospas veverkám v lese u jedné z vyhlídek. 

 

Poslední kus jdeme naštěstí nalehko. Nejdřív se musíme probojovat po vytesaných schodech příkrou skálou, která nás vyhodí na plošince pod hlavní kupolí Half Domu. Dál už vedou jen dvě ocelová lana. Přes hladkou zaoblenou skálu jsou mezi nimi položené zhruba po dvou metrech dřevěné příčky. 

 

Místy se leze skoro kolmo, obouruč se držím lan, dva kroky po kluzkém kameni, pak pauza na dřevěném stupínku. Nahoru není přes zaoblení nic vidět, dolů se ani moc koukat nechci. Je to adrenalin, prdel sevřená, ale velká paráda!! 

 

Takhle ráno je tu zatím málo lidí, ale přece jen už jich pár leze i dolů, a tak se musíme občas mezi těmi lany vyhýbat. Míjíme dvojici, která se na lanech jistí karabinami. Místo okolními kopci se oba na chvíli kocháme velmi interesantním výstřihem klesající horalky. Protíráme si oči a pokračujeme dál v soustředěném šplhání. Na vrcholu se nám dostává ovací od jakési skupinky, která už tam posedává.

 

Vršek Half Dome je velká zkosená plošina s neuvěřitelnými pohledy dolů – do prazvláštního Yosemite Valley i zpátky do údolí a skal nad Tuolomne Meadow a dál. Z těch výšek to působí, že je divočina do všech směrů nekonečná... 

 

Hodinu se kocháme, svačíme, fotíme výhledy i pózující veverku. Pak se nabaženi vydáváme dolů.

 

Na lanech už je plno. Až ke spodní plošince na nich visí štrůdl lidí a pod nimi je fronta. Musíme se každým krokem vyhýbat a sestup je tak náročnější než výstup. Máme velkou radost, že jsme Half Dome stihli, že jsme ho při našem putování nemuseli vynechat a že jsme si ho užili ještě bez těch davů. Pecka!

 

Vyzvedáváme batohy, veverky je nesežraly. Teď už nás čeká jen sešup kolem vodopádů Nevada a Vernal Falls dolu do údolí. Ale nebude to žádná kochací procházka, musíme slézt skoro 1000 výškových metrů. 

 

V řece je málo vody, takže z jindy divokých vodopádů zbývá jen slabý padající potůček. Pod Nevada Falls padáme i my skoro kolmo dolů po kamenných stupíncích. Máme toho dost, už chceme být ve vesničce a pít pivo.

 

Kolem vodopádů už je spousta turistů, kteří si sem vyrážejí na jednodenní procházky z kempů v Yosemite Village. Jsou čistí a vyvonění, tak si v těch potrhaných a propocených hadrech připadáme trochu nepatřičně. 

 

Cesta dolů je nekonečná a otravná. Zastavujeme se u pítka na mostě nad Village, kde už se prodíráme davem. Ale vodu potřebujeme hodně nutně, cestou nebylo, kde nabírat, a převařené zásoby došly, takže žízníme. Špinaví, smradlaví a zarostlí pak sedíme každý na jedné straně cesty a koukáme po sobě i po vymydlených turistech všude kolem.

 

Dál už nás vede místy i vyasfaltovaný chodník. Jsme v Yosemite Village, jsme v cíli! Vesničku tvoří několik kempů s místy pro karavany i stany, je tu taky malá osada s velkými vojenskými stany i nějaké sruby. Několik obchodů, restaurace, terásky, parkoviště a louky. Všechno to tu nepřetržitě objíždějí shuttle busy. Letovisko.

 

Vzhledem k počtu lidí a vzhledem k tomu, že v Tuolumne už zavřeli, tušíme, že budou místní kempy plné. Je tu sice pár míst, která vypadají volná, jenomže ta jsou rezervovaná. Kempovat mimo vyhrazené plochy se pochopitelně nesmí. Co teď?

 

V budce u jednoho z kempů se ptáme obsluhy. Paní nám radí, že kdesi za hlavními plochami a za řekou se skrývá ještě malý kemp pro hikery. Ti tam můžou přespat jednu noc před tím, než vyrazí na trek a jednu noc zase po návratu z treku. To je naše šance.

 

Nejdřív nemůžeme najít cestu, ale nakonec se přidáváme k trojici Japonců a k holce, kterou jsme potkali už u Half Dome. Společně vyhrazený plácek vypátráme. 

 

Musíme se zapsat, označit stan a registraci i s dolary za nocleh hodit do schránky. Nejsou tu sprchy ani pitná voda. No, aspoň něco...

 

Trochu doufáme, že Honza taky dorazí už večer. Half Dome podle plánu vynechal, běží neuvěřitelným tempem a u vodopádů nám psal, že to zkusí dneska až dolů. Signál je bídný, ale snažíme se mu poslat polohu kempu, kdyby se mu to fakt povedlo.

 

Uklízíme si věci do medvědích skříní a jdeme nakoupit. A taky zapít, že jsme v cíli!

 

Před krámem Milan zahlédne Honzův batoh. To není možný! Je... Honza stojí uvnitř ve frontě s kolou a pivem v ruce. Jsme zase všichni.

 

Honza: Dopřávám si dlouhý spánek bez budíku, takže vyrážím až v 10:15. Zatím nevím, jestli to zvládnu až do Yosemite Village nebo budu ještě jednou nocovat někde nahoře u Half Dome. 

 

Všude je sucho, ještě, že jsem si včera nabral v té umývárce...

 

U Half Dome mi přijde sms od kluků, blíží se do vesničky. Rozhoduju se, že to taky zkusím dotáhnout dolů. Potkávám sympaťáka Gabriela, se kterým pokecám a dokonce vyfasuju trochu kalifornského kouření na zpestření odpočinkových dnů. 

 

Před 18. hodinou jsem ve Village a mířím rovnou do krámu. Mám žízeň a chuť na kolu... A hele! Za výlohou na mě mávají mí dva parťáci!! 

 

....

 

Ve třech zasedáme na terasu místní pizzerie, cpeme se největšími pizzami, co tu mají a proléváme to pšeničným pivem. Je nám fajn. Zahajujeme oslavy!

 

Když se valíme ke stanu, už nám tak fajn není. S několika litry pšeničného moku a obří pizzou mají naše žaludky dost práce. Jo, to jsou ty návraty do civilizace. Ale to se zlepší, obzvlášť, když teď budeme vydatně trénovat...

Den 17 – 19 (28. – 30. 9.)

 

Ráno se na správě kempů hlásíme do aukce o místa na stan. Správci každý den sepíšou pořadník zoufalých žadatelů, jako jsme my. Dohromady je tu třeba 50 lidí. Ve tři odpoledne se všichni musí dostavit na vyhlášení. Postupně se podle ranního pořadníku přidělují místa, která se uvolnila díky zrušeným rezervacím.

 

Měníme se z trekařů na turisty. Dáváme si Half Dome Bundle, což je snídaně složená z několika chodů (vejce, klobásky, lívance...), dáváme sprchu, užíváme si chůze bez batohů po Village. 

 

Když odpoledne vyhráváme místo na stan, oslavy pokračují. Večer kupujeme litr rumu a popíjíme, dokud nás z terasy nevyžene smradlavý mýval, kterému jsme nejspíš moc dlouho seděli v rajónu a on kvůli nám nemohl sbírat zbytky mezi stoly.

 

Druhý den se nám znovu daří vyhrát místo v kempu, takže zůstáváme až do neděle. Nakupujeme suvenýry, křižujeme Village autobusem i na půjčených kolech, jedem se mrknout pod neuvěřitelnou stěnu El Capitana.

 

V neděli se loučíme. Nejdřív busem, pak vlakem míříme zpět do San Franciska.

Den 20 – 23 (1. – 4. 10.)

 

Zůstáváme ve stejném hostelu jako po příjezdu. Vzpomínáme na divočinu, ale užíváme si i velkoměsto. Každý den chodíme dočerpávat ztracené síly na snídaně do našeho oblíbeného Honey Honey. Výpravy k oceánu, Golden Gate, na mola, do hippie i čínské čtvrti... Frisko se nám ukazuje i jinak, než jako smradlavé City plné bezdomovců...

 

Nádherná expedice končí, těším se domů, ale na tohle nikdy nezapomenu.

 

So Goodbye America!!

nahoruadolu.cz | cestopisy, fotogalerie © 2017 by VK