Počet dní

Chtěli jsme Korsiku přejít za 15 dní, což se nám povedlo.  Dobře, vyrazili jsme o den dřív navečer, kdy jsme zdolali kus první etapy, ale myslím, ty tři hodinky nehrají takovou roli. GR 20 se za 15 dní rozhodně přejít dá. Nijak jsme nehnali, každý den jsme trávili na trase v průměru 7 -10  hodin včetně poměrně dlouhých pauziček. Ve vyšším tempu bychom možná zvládli den ukrojit, ale to už bych si cestu neužíval. Dostat se pod 14 dní, když šlapete s plnou zátěží na zádech, je podle mě nereálné. Na druhou stranu na severním i jižním konci treku je několik únikových cest, kde se dá přechod zkrátit.

Termín

Samozřejmě hraje roli počasí. V našem případě bylo už v půlce června na Korsice vedro. Lézt tam v červenci nebo v srpnu si nedovedu moc představit. A to i proto, že na trase se bude střídat asi dost lidí. Takže doporučuji červen nebo září.

Batoh

Zátěž je rozhodující. My měli instantní jídlo na 10 dní, vařiče, kartuše s plynem, spacáky, karimatky, stan, foťák se stativem. Když jsme naplnili lahve na vodu, nesli jsme bohatě přes 20 kilo. Ale zjistili jsme, že to není nutné. Na každé chatě vaří objednaným výpravám jednoduché večeře. A všude mají na prodej alespoň základní výběr konzerv a jídel v pytlíku, většinou tam pečou chleba, mají sušenky, čokolády, sušené ovoce. Je to dražší (tuňáková konzerva se salátem za 3 eura), ale možná lepší než všechno tahat na zádech. Navíc je u každé chaty kuchyňka nebo aspoň přístřešek s plynovými vařiči. V každé chatě se dá přespat na palandě (11 euro na noc) nebo v erárním stanu pro dva (7 euro). Takže když to člověk dobře naplánuje (a pro jistotu zamluví místo v chatách), nemusí mít na zádech skoro nic. Jenom spacák, bundu a věci na převlečení, v klidu pod 10 kg. S tím už by se šlo o poznání rychleji…

Extrémní případ jsou pro mě trailoví běžci. Jedou to celé nalehko, v jednom oblečení, s vodou a větrovkou na zádech. Spí bez přikrytí a večeří na chajdách, nebo běží i v noci. V takovém případě vám na GR 20 můžou stačit i čtyři dny. Asi.

 

Výbava

Měli jsme štěstí na počasí, zima byla kvůli větru dva dny, tři večery. Trek se dá zvládnout se dvěma kvalitními triky s krátkým rukávem, bundou do větru a deště, teplejší lehkou bundou (primaloft/peří), termotrikem a podvlíkačkami na večerní pohodu a v kalhotách s odepínacími nohavicemi. Stačit bude třísezónní spacák, troje trenky, čtvery slabší ale kvalitní ponožky. Nezbytností jsou podle mě trekové hole, čepice nebo klobouk a hlavně pevné vysoké boty. Dočetl jsem se o borcích, co to prošli v nízkých lehkých botách, ale mně osobně pohorky v náročném terénu několikrát zachránily před slušným výronem.

 

Terén

Asi hlavní důvod toho, proč je přechod tak náročný. Kamenní střídá štěrk a ten zase skály. V nejvyšších partiích holé, jinde zas pokryté sutí. Občas se musí šplhat. Trávy a udusané hlíny si na GR 20 moc neužijete. Výstupy jsou vyčerpávající, ale bolí hlavně sestupy, při který na kamenech trpí kolena i kotníky. Hodit se můžou tejpy nebo stahovací návleky. 

 

Přespávání

Nocování mimo vyhrazené bivakovací plácky u chat je oficiálně zakázané. Prý trasu občas projdou strážci parku, ale my nikoho nepotkali. Nocování v přírodě se tak nějak toleruje. Trek jsme dali ještě před hlavní letní sezónou nebo na jejím úplném začátku (přelom června/července), i tak bylo u některých chat dost lidí. V sezóně to může být občas nepříjemné. Míst na spaní mimo chaty je dost i ve vysokých partiích treku. Na druhou stranu u chaty zase máte aspoň studenou sprchu, poměrně čistý turecký záchod, žlábek na praní a můžete si koupit plechovku piva. My jsme z 15 nocí spali šestkrát “na divoko”, z toho pětkrát pod širákem a jednou ve stanu. Zbytek u chat (viz Deník).

 

Voda

V nejvyšších partiích s ní není problém, pramenů je dost a máte tu záruku absolutní čistoty. Dole, kde už se pasou krávy, může být trochu problém. Ale v mapách jsou dobře vyznačené studánky a prameny, které můžete využívat. V každé etapě se nějaká najde a k chatám je voda svedená. Když budete dobře plánovat, žízní určitě neumřete. My měli menší problém jen v první etapě, kterou jsme podcenili, jinak jsme netrpěli. 

 

Signál, dobíjení 

Jen asi dva dny z patnácti jsme šli úplně bez signálu. Jinak je pokrytí dostatečné, většinou aspoň 3G, takže můžete i na data. Na dobíjení s sebou vozíme powerbanky. Mimo nejvyšší partie a tam, kde k chatám vedou silnice (např.: Asco, Vizzavona, Capannelle), není problém nabíjet ze sítě.

 

Mapy

My jsme šli podle stažené mapy Francie v aplikaci Mapy.cz. Až na malé nepřesnosti bez problémů. Na Korsice se dá koupit celkem podrobná oboustranná klasická rozkládací mapa celé GR 20 ( z jedné strany sever / z druhé jih). Nejlepší nám ale přišla knížka/mapa v jednom, kde je každá etapa zvlášť popsaná a má svojí vyklápěcí mapku. Rozhodně byla nejpodrobnější. 

 

Doprava

Autem to je nejsnažší přes Itálii (10-11 hodin z Plzně) a z Livorna trajektem do Bastie (4 hodiny). Trajekt je výrazně levnější v pracovních dnech než o víkendu. Na ostrově je železnice, která spojuje Ajaccio na východě přes Vizzavonu a Corte se severem, kde projíždí pobřežní linka Bastia - Corte. Na jih vlaky nejezdí, tam můžete využít autobusové linky, které jsou ale dražší - jízdenka na přejezd z jihu do Bastie podél východního pobřeží (tedy téměř celou délku ostrova) stála 23 euro pro jednoho i s batohem.

 

Lidi

Na trase jsme samozřejmě potkali spoustu Francouzů, ale i dost Němců, pár Španělů, Italů i Čechů. Jak to tak na horách bývá, všichni byli fajn. Často jsme viděli mladé kolem dvaceti let, ať už sólo nebo ve skupinkách. Nejvíc tu ale bylo pokročilých trekařů až v důchodovém věku, přesto ve výborné kondici. Hodně jich chodí s guidy a plně využívají servis chat. Přestože se říká, že Francouzi odmítají mluvit anglicky, my jsme nikde na Korsice neměli problém se anglicky domluvit. I když jsme narazili na někoho, kdo neuměl, snažil se dorozumět aspoň se základními slovíčky a frázemi. 

 

Jídlo/pití

Ochutnali jsme korsické víno i kaštanové pivo Pietra a s obojím jsme byli spokojeni. Jídlo na treku jsme měli z vlastních zásob, ale ochutnali jsme i místní farmářské produkty - kozí sýry i vynikající salámy a pršut. V restauracích jsme neměli tolik příležitostí testovat, ale něco jsme stihli. Maso z místních divočáků mě osobně nenadchlo, prostě kanec. Spíš bych volil čerstvou rybku. Pro milovníky sladkého je v nabídce spousta výborných francouzských dezertů. A zajít se dá i na klasickou francouzskou palačinku připravenou na slano na sto způsobů.

nahoruadolu.cz | cestopisy, fotogalerie © 2017 by VK